Záchranář

201
„Zajímalo by mě, co to bylo za vola co měl tu ruku přede mnou.“
„Bylo to takový přihlouplý telátko, něco jako ty.“ Odpověděla jemně a hrubě
dotáhla obvaz.
„Jau! To bolí!“ Ozval jsem se, když mi na čele samovolně vystoupil pot.
„Bábovko, nic nevydržíš. Já ti to říkala, až tě zraní, že si to s tebou vyřídím.
Pamatuješ?“
„Dej mi pokoj! Za jak dlouho…. Aůůůůů! To bolí!!!!“ Známá a nekonečná
bolest mi zase pronikala do ruky. Bylo to horší, než prvně, to jsem nemohl
s sebou moc házet, protože jsem byl ochrnutý celý, ale takhle jsem s sebou
mlátil o zem, běhal po lese a mlátil (tou zdravou rukou) do všeho na co jsem
narazil. Bolest byla jakoby nekonečná a strašná, nechtěl bych to znovu zažít.
Zase se mi dělaly mžitky před očima, ruka mě pálila, měl jsem co dělat, abych
jí neodtrhnul od těla. Pak jsem se bolestí jenom válel po zemi a řval. Pak jako
obvykle z ničeho nic, jako když utne. Bolest byla pryč.
Zkusmo jsem pohnul prsty na rukou, cítil jsem jak se pohly, nechtěl jsem se na
tu černou ruku dívat. Hýbat s ní šlo taky. Postavil jsem se. A poprvé pohlédl na
novou ruku.
Byla odporná a navíc šíleně dlouhá. Míša se začala klepat.
„Ježíši, podívej, jak je dlouhá! Ty vole, to si ji nemohla zkrátit?! Ty se směješ!“
Proto to klepání, teď se skácela na zem a chechtala se na celé kolo.
„Podívej se co jsi provedla! Seš úplně blbá! Ježíši, já vypadám!“ Ruka byla asi
o patnáct centimetrů delší než moje. Nechápu co to bylo za člověka, kdo ji měl
přede mnou, musel to být nějaký orangutan nebo šimpanz, ti taky mají ruce pod
kolena.
„Proč si to nezkrátila?!“ Míša však nevnímala a mrskala s sebou na zemi jako
já před chvíli, s tím rozdílem, že já se mlel bolestí a ona se mohla počůrat
smíchy.
Koukal jsem na svou novou ruku jako vyjevený, byla chlupatá a taková cizí,
když jsem pohlédl na bývalý pahýl, tak to vypadalo, jako by mě někdo
narouboval. Stal jsem se nejodpornější stvůrou co kráčela po Zemi.
„Za tohle ty svině zaplaťej!“ Zahrozil jsem. Míša se přestala smát. „A ty taky!“
Podíval jsem se na ni. Znovu výbuch smíchu. Nejraději bych si ruku uříznul a
znovu narouboval, ale při představě té bolesti… Raději ne, taky nevím kolikrát
je můj nový organizmus schopen absorbovat nový orgán. Znovu jsem si
prohlížel ruku, krátké a zatočené chlupy mě byly odporné. Když se postavím
tak v klidu si šáhnu na spodek kolení jamky… Hrůza, opice, stvůra.
„Jsem ještě hnusnější než kudlanka!“ Utrousil jsem k Míše. Měla zarudlé oči,
od smíchu. Začal jsem se pomalu oblékat a v duchu si říkal, jaký jsem to vůl že
jsem si ruku před „operací“ nezměřil.
Práce kvapná…
x x x x x
Naplánovali jsme s Míšou hrozitánckou pomstu těm, co nás takhle dostali.
Míša, ač těžce nezraněna, byla taky pěkně zřízená od výbuchu. Jizvy se sice