Záchranář

273
„Tak jak se ti tady líbí?“ Rozhlédla se. Z jejího výrazu tváře jsem nic
nevyčetl.
„Jo, myslím, že to je dobrý. Je to tu ale malý. Myslíš, že si nějakej barák
vyberem?“
„Já myslím že jo, docela se mi líbí támhle ten červenej s tou garáží.“ Ukázal
jsem na baráček na kraji osady.
„Tak se dem na něj podívat“ Řekla. „Než se mi zase udělá blbě. A už o tom
kýbli nemluv!“ Vzal jsem ji za ruku a šli jsme k domku. Procházeli jsme kolem
ostatních dřevěných baráčků, všechny se mi líbily. Ten „náš“ byl poměrně
velký a měl i obytné podkroví. Místní rybáři nebyli zas tak docela chudí, jak by
se na první pohled mohlo zdát. Každý měl před barákem zaparkovaný Volvo,
nebo Saaba. Byla tu i na vlas stejná devětsetšedesátka, jakou měla Eleonora
v garáži. Tahle měla akorát na kufru napsáno: Polar. To asi znamená nějaké
přídavné topení, nebo lepší startování v zimě. Náš barák měl v garáži Saaba
9000, moc pěkné auto, sice starší, ale kdyby se mi ho podařilo zprovoznit, tak
by to bylo super. Vešli jsme do domku. Je to celodřevěná stavba na betonové
desce, ani nemá podezdívku, jen dřevo. Uvnitř byl takový syrový vzduch a
poměrně zima. Otevřeli jsme všechna okna, jsou trojitá. V přízemí je malá
předsíň a potom kuchyň společná s obývákem a dva malé pokoje. Na zemi je
bílá podlaha z prken, zařízení je poměrně prosté. Stůl, židle, gauč, pár obrazů a
nějaké skříně. Ty se hodně líbily Míše, jsou celé modré a vysoké až do stropu.
„Sem se vejde věcí.“ Povídá a otevře jednu ze skříní. Kabáty. Najednou jsme si
oba uvědomili, že tady vlastně před námi žili lidé, měli svoje plány, svoje
radosti i trable a pak prásk! A nic z nich nezůstalo, jen tyhle kabáty. Sedli jsme
si za stůl, bylo mi divně. Na stolku u stěny byly položeny fotografie chlapíka a
asi jeho ženy. Děti jsem tam neviděl. Chlapík byl vysoký blonďák a žena
černovláska, oba měli typické severské rysy a kolem padesáti roků.
Celý barák byl vytápěn z kotelny, která byla jako by naroubována k baráku
z jeho zadní strany. Všude kolem byl pořádek, nic zbytečného se tu
nepovalovalo. Když si to člověk srovná s našimi vesnicemi, kde je hrozný
bordel kolem baráků, spoustu krámů a kůlen nalepených k obytnému stavení…
Tady je čisto.
Šli jsme se podívat nahoru do podkroví.
„Hele ping-pong! Voni tu mají stůl! To si zahrajem! Co?“
„Blázníš?! Myslíš, že v tomhle stavu jsem schopna hrát?“ Má pravdu, nedošlo
mi to. Hrozně bych si ping-pong zahrál. Pak Míša povídá:
„Ale nemysli si, až se dám dohromady, tak tě roznesu! Ve škole jsme to hodně
hráli!“
„Cha, chá, nemáš šanci holka! Takovejch už bylo!“
„Tak co? Já bych se šla stejně podívat ještě jinam, než začneš nosit věci…“
„Tak jo.“ Nakonec jsme prolezli celou osadu. Ostatní baráky se celkem
podobaly jeden druhému. Dobrý bylo, že každý barák měl zásobu uhlí na celou
zimu složenou v přístřešku u kotelny. To znamená, že uhlí máme minimálně na
deset roků. To samé platí i o dřevu. V jedné garáži jsem objevil terénní
čtyřkolku i s vozejkem.