Záchranář

188
Velitel pohrozil „skladníkům“, každému dal pohlavek a zavelel k odjezdu.
Mohl jsem se nahoře utlouct smíchy, dusil jsem ho v sobě, aby ti dole nic
neslyšeli.
Takový nepořádek a laksní přístup, to jsem neviděl. „Skladníci“ něco brebentili
mezi sebou, ale nakonec si každý z nich nasadil na hlavu sluchátka a oddali se
rytmům komerční hudby.
Dojeli jsme do „tábora“. Některé baráky byly už vytopené. Obsazena byla
téměř celá ves. V kamnech se topilo úplně vším co hořelo. „Kvartýrmajstři“
nejdříve rozmlátili nábytek, pak parkety nebo jinou dřevěnou podlahu a vše
naházeli do kamen. Na komínech byl sníh, tak jim kamna kouřila. Nadávalo se
u toho a taky hojně konzumoval alkohol.
S bandou bylo asi dvacet ženských, půlka z nich patřila vedení. Sám velitel měl
čtyři. O zbytek se dělilo 613 „válečníků“…
Jejich ženy byly hrozně vyhublý a bylo na nich znát, k čemu jsou především
určeny. Nemohly chodit. Byly přenášeny na postelích, celé zabalené
v přikrývkách, koukala jim jenom hlava. Kdo si dneska užije rozhodl pořadník
a pro dalších deset šťastných los. Pak je roznášely po barácích.
Myslím, že jsem je zbytečně přeceňoval, tahle banda by do Švédska rozhodně
nejela. A kdyby, tak už by se do Afriky nevrátili. Ve Švédsku žije spousta
dravé zvěře, která je o půlku chytřejší než tyhle… Už nyní to je nemyslící
chátra. Ale mé trubce to je jedno, ta už si je přebere.
Přemýšlel jsem, jak na ně zaútočím, rozhodně to bude dnes v noci. To je lépe
najdu. Myslím, že si před smrtí užijou trochu švandy, někdy se tomu říká
adrenalin…
Když dělali zase nějaký nástup a vedli politické řeči, tak jsem za zadu useknul
jednomu černochovi, zevlujícímu opodál, katanou hlavu. Popadnul jsem ji a
hodil doprostřed davu, schoval se za barák a čekal.
Hlava dopadla mezi zimou drkotající lůzu. Všichni strnuli, dav se rozestoupil a
všichni čuměli na tu divnou věc na zemi. Začalo brebentění a pokřikování.
Jeden obviňoval druhého. Velitel došel k hlavě, otočil ji a něco zvolal, asi
jméno nešťastníka. Dav zabouřil. Velitel si nechal zavolat stráže, co měly na
starost bezpečnost shromáždění. Shodou okolností tam byl jeden ze
„skladníků“, velitel si ho logicky vybral za viníka. „Skladník“ byl asi
dvacetiletý hoch, poměrně vysoký, tvář samej bolák. Velitel mu dal několik ran
pěstí do obličeje, mladík se svalil na zem, pak do něj začal kopat. Dav blahem
vrněl. Velitel pořád na mladíka křičel a nepřestával do něj kopat. Pak, jako by
chtěl od něj odejít, udělal dva kroky, otočil se, vytáhnul pistoli a mladíka
dvěma výstřely poslal do afrického pekla. Dav zašuměl radostí, konečně byl
viník odhalen. Na uklidnění jim zase pustili oblíbenou repující kapelu a všichni
byli spokojeni. Vůbec nikdo neřešil to, kdo tu hlavu usekl a kde je zbytek těla.
Mrtvolu okamžitě obrali o nejcennější věci a dva jeho bývalí kámošové ho
odtáhli za vesnici. Vydal jsem se za nima. Lidé se zatím rozešli do baráků po
vsi. Sledoval jsem ty dva jak táhnou za nohy nebohého mladíka, který za nic
nemohl.
Jednomu z nich jsem poklepal zezadu na rameno. Otočil se.