You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
x x x x x<br />
234<br />
Pod sebou tuším dno. Nebude to ke břehu daleko, Míša ale z nějakého důvodu<br />
plave oklikou. Venku je hrozně, asi desetimetrové vlny jsou cítit i třicet metrů<br />
pod hladinou. Jak se v tomhle může udržet loď? Stejně bychom museli přes<br />
palubu, v tomhle bych já nebyl schopen udržet loď ani zaboha.<br />
Plavem k pobřeží, mám strach o svůj revolver. Zajímalo by mě, jak je na tom<br />
Míšina čezeta. Chtělo by to obě zbraně vytřít do sucha…<br />
Po několika hodinách se dno začalo zvedat a pak…konečně břeh. Nahoře to<br />
vypadá na konec světa. Fouká hrozný vítr, je tak mínus deset a sněží. Tma a<br />
sníh. Než jsme vylezli na břeh, tak to s náma několikrát fláklo o zem. Vlny jsou<br />
vražedné, normálně bych měl zlomené ruce i nohy.<br />
Vyskakujem na pobřeží. Útesy jsou asi deset metrů vysoké, to je v pohodě, teda<br />
až na ten vítr. Konečně pevná zem. S Míšou zalézáme do malé průrvy. Jsme tu<br />
částečně chráněni před živly.<br />
„Tak jak je?“ Ptám se, abych věděl, jak je na tom.<br />
„Dobrý, co ty?“<br />
„Jo, v pohodě. Jak si mohla vědět, že budem torpédovaný?“ Odpověď mě<br />
šokovala.<br />
„Nevěděla jsem to.“<br />
„Có? Jak nevěděla, vždyť si mě dávala ploutev!“<br />
„Něco se mi nezdálo. Víš, ti delfíni, chvíli po tom co jsi vylezl z vody, změnili<br />
chování. Byli divný…Nevím, jak to říct. Pak zmizeli, to už jsem něco tušila…“<br />
Napjatě jsem ji sledoval. „ Když jsem strčila hlavu do vody, tak jsem slyšela<br />
takový zvuk, který tam nepatřil…něco mechanického…nevím. Nebyl to náš<br />
šroub, ten vydává jiný zvuk, tohle bylo jiné…“<br />
„Hmm. Jiné! Jak jiné?“ Nedalo mě to.<br />
„Nevím. Prostě to tam nepatřilo, spousta věcí… Tys nic necítil?“ Zeptala se<br />
udiveně.<br />
„Ne. Nic.“ Nedůvěřivě se na mě zadívala. Zeptal jsem se:<br />
„Myslíš, že ty hajzlové jsou tady?“ Kývla.<br />
„Hmm. Tak je dem najít. Né?“ Nejistě se zatvářila.<br />
„Ty se bojíš?“ Podivil jsem se.<br />
„Nevím, vzpomeň si na Horsta, říkal přece, že tu šachovali s lidskýma<br />
genama… Bůh ví na co přišli…“<br />
„Ále, neboj!“ Vytáhnul jsem „pětikilo“ „Koukej, máme s sebou pár<br />
argumentů…“ Vzdychla.<br />
„Tak dem. Ale opatrně, nesmíme nic posrat!“ Koukla na mne, jako bych já<br />
někdy něco…<br />
x x x x x<br />
Přistáli jsme na jihozápadním pobřeží Islandu. Je to snad nejnehostinější místo<br />
na Zemi. Ostré útesy, věčně neklidné moře, spousta činných vulkánů a země
Change language