Záchranář

28
ke mně. Otevřel jsem okno vylezl ven. Ono se řekne po parapetu, ne že bych
měl závratě, to ne, ale parapet byl poměrně úzký. Nedá se nic dělat, ven musím.
Opatrně našlapuju, otírám se břichem o zeď a pomaloučku se blížím k oknům
do kuchyně. V půli cesty se táhnul hromosvod, to je dobrý. Můžu se alespoň
čeho chytnout. Několik psů dole si mě zvědavě prohlíží. Zajímalo by mě, co se
jim tak honí hlavou…
Tak a jsem u prvního okna. Koukám dovnitř, ale Míšu nevidím. Pejsci tu také
nejsou, kromě dvou né moc velkých loveckých hnědých potvor. Otevírám
pootevřené okno a skáču dovnitř. Ty dvě bestie skáčou neúnavně nahoru na
skříň, kde je zalezlá Míša. Nechápu, jak se tak vysoko mohla vydrápat, když
stěny jsou úplně hladké.
První co udělám, ještě než si mě psi všimnou je, že zavřu dveře do kuchyně,
kde pomalu končí hostina. Zabarikáduju dveře stolem, to už ale ty dva dotěrové
vycítili mou přítomnost. Útočí ve dvojici, jsou docela sehraní, naštěstí mám ale
v ruce katanu. Jednou ránou pejskovi po pravé straně amputuji hlavu i s kusem
přední nohy a druhého nechávám zakousnout do záchranářské vesty. Stisk bolí,
ale tohle pes neprokousne, navíc mám pod tím tlusté hasičské montérky.
Druhou ránou psa probodnu, chvíli se mi zmítá jako ryba na rožni, ale když se
mi konečně podaří z něj meč vytáhnout, tak dává pokoj.
Další stůl ke dveřím, Míša nepřestává ječet…
„Neřvi a slez dolů, dáme si psíčkovou, byl jsem koupit nějaké maso…“ Míša,
zdá se nerozumí vtipu, škoda, že tu není Louda, nebo Milan, to by bylo
něco…štěkaná…mňam.
„Tak dělej! Musíme pryč!“ Míša se ze skříně nechce hnout, alespoň přestala
řvát. Vytřeštěně na mě zírá v očích hrůzu. Kouknu na sebe a ani se ji nedivím,
od hlavy až k patě jsem celý od krve. Musí být na mě zajímavej pohled:
s mečem v ruce, v kuchyni, špinavý od krve a vybízející holku, aby slezla ze
skříně.
„Tak dělej!“ Zjišťuju, že se asi poněkud opakuji. Nic nepomáhá, nakonec
musím ke skříni přistavět stůl potom ještě židli. Po dlouhém přemlouvání se
nakonec rozhodne, že se pokusí slézt. Když už je dole, tak mi to nedá, abych si
do ní nedloub:
„To ti to trvalo, příště tě tam nechám!“ Dává se znova do breku.
„Neřvi, sakra!“ Musíme dolů, po schodech to ale nejde. Dva nebo tři psi tam
příjemně leží rozvalení, ale zbytek (asi patnáct ) vypadá, že by si něco ještě dal.
Michalu donutím vlézt na okno a dostrkám ji až k hromosvodu.
„Opatrně se spusť dolů, dělej, já je zdržím.“
Opatrně lezu zpátky do kuchyně. Zkusím pro nás zajistit nějaký čas, pomalu
odendávám stoly ode dveří. Poslední stůl a dveře jsou volné, do místnosti
netrpělivě vrazí několik nedočkavců, ale ujížděj jim nohy po linoleu, které je
mokré od krve. Jednoho ještě stačím švihnout do čenichu – je to takový velký
vlčák, asi vůdce bandy. Zakňučí. Běžím co nejrychleji k oknu, za sebou slyším
ťapkání psích tlapek. Skok a jsem u okna, chytnu se rámu, nejrychlejší pejsek
dopadá na zem, ostatní zůstávají v kuchyni. Zase slyším trhání masa… Pejsek,
který dopadnul na zem byl dobrman, kulhá na jednu nohu, ostatní psi se k němu