Záchranář

217
Rozřízli nám špagáty. Kalašnikov na nás pořád mířil.
„Ty si di lehnout, marode!“ Poručil Horst, mladému samopalníkovi. Ten se
neochotně otočil a šel do vedlejšího pokoje. Měl toho dost a byl pěkně utahaný.
„Tak říkali jste, že vás To zastihlo v jeskyni.“ Přikývli jsme. Oba jsme si mnuli
ruce a předstírali, jak nás škrtila pouta.
„Jak jste se dostali do Dánska?“ Míša mu pověděla naši pozměněnou historii
naší cesty, naschvál vynechala Gentech a taky jak jsme zmasakrovali černochy.
„Tak vy jste zabili jenom dva černochy!“ Zasmál se Horst. „To já jich zabil už
deset!“ Podíval se na mě. Pokýval jsem uznale hlavou.
„Proč jste jich zabili tak málo?“
„Vždycky jsme se snažili ujet a celkem se nám to dařilo.“ Lhal jsem. Horst
nechápavě zakroutil hlavou.
„Musíš jich zabít co nejvíc! Aby ta pitomá chátra věděla, zač je toho loket!
V Evropě se roztahovat nebudou! Nestačí jeden nebo dva!“ Naparoval se Horst.
„Aha.“ Řekl jsem. Horst se na mě nedůvěřivě podíval a pak povídá Míše:
„My tu vedeme ozbrojený odboj, proti tý svoloči. Tady se roztahovat nebudou,
jak už jsem říkal!“ Bouchnul do stolu. Udělal jsem vylekaného.
„Už dva mý kámoše ty svině odpravily! A za to zaplatí!“ Horlivě jsem
přikyvoval. Míša mě pod stolem kopla do nohy.
„Tady Alfréd.“ Ukázal na Pistolku. Ten zabil taky jenom tři! Máte možnost se
k nám přidat a napravit to!“ Podíval se na nás.
„Proč ne? Kdy vyrazíme?“ Zeptala se Míša.
„Cha, cha! Holčičko, to není nic pro tebe, ty budeš doma a starat se o
nemocného. Karl už dlouho neviděl ženskou…“ Míša se zamračila, né moc, ale
dala tím najevo, že s rozhodnutím nesouhlasí.
„Já doma nebudu, chci jít s vámi!“ Řekla rozhodně.
„Ale to nejde, bude to nebezpečné. Spousta krve, nic pro tebe!“ Rozhodl Horst.
„Mě krev nevadí!“ Nedala se Míša.
„Hergot, ta ženská takhle odmlouvá pořád?“ Podíval se na mě. Pokrčil jsem
rameny.
„Ale jestli se tam někde složíš…!“ Zahrozil prstem „Tak tě těm černejm
nechám na obveselení.“ Všichni se zase povinně zasmáli.
„Zítra vyrážíme!“ Rozhodl Horst. „Máte hlad?“ Podíval se na nás. Zakroutili
jsme krky jako že ne. „Jste divný!“ Usoudil
„To jsme.“ Povídá Míša. Horst zase jenom zakroutil nechápavě hlavou.
„Jak jste To přežili vy?“ Zeptal jsem se, abych se taky něco dověděl o našich
spolubydlících.
Horst začal vyprávět svůj příběh, ve kterém vylíčil, že pracoval v CERNu na
urychlovači jako vedoucí servisní technik. Urychlovač je takový tunel několik
desítek metrů pod zemí, kde do sebe narážejí rychlostí světla různé částice jako
elektrony a vědci zde zkoumají co vzniká srážkou těchto částic. Ten den zrovna
pracovali na pravidelné měsíční prohlídce celého urychlovače. Zkoušeli
odstínění celého systému. Najednou jim nikdo z pozemního střediska
neodpovídal, nejprve si mysleli, že je to závada na elektronice. Dokončili celou