Záchranář

200
„Ale je to moje ruka, nemůžem ji tady jen tak nechat!“
„A co s ní chceš asi dělat?“
„Nevím, musíme ji pohřbít, nebo já nevím co. Co se dělá z utrženejma
rukama?“ Pokrčila rameny, že neví.
„Musíme ji pohřbít! Musíš vykopat jámu a do něčeho jí musíme zabalit.“
Rozhlédl jsem se kolem. Okolí však bylo beznadějně ohořelé.
V dálce Míša objevila celkem nepoškozenou bedýnku od granátů… Horší
rakev jsem neviděl. Lezli z ní třísky a smrděla olejem. Protestoval jsem, že do
tý azbukou popsaný bedny svoji ruku nedám, ale dostal jsem facku a pak už
jsem souhlasil. Musel jsem ji už hodně srát, ale mohla mít trochu ohledy, přece
jenom je to ruka…
„A teď ti seženu novou ruku.“ Povídá Míša.
„No ty seš dobrá! Novou ruku. A jak si tu novou ruku představuješ?! Có?“ Zase
se na mě podívala tím svým pohledem. Neuhnul jsem. Teda nakonec jo, ale…
„Nebudeš si moct vybírat, vyberu ti nějakou mladou a silnou.“ Koketně se na
mě usmála.
„Di do prdele!!!“ Fláknul jsem s sebou na zem a Míša skutečně zmizela. Za
třičtvrtě hodiny se vrátila celá uřícená, něco zabaleného nesla v podpaždí.
Mezitím jsem vykopal díru a pietně pochoval svoji ruku, Míša pohřeb nestihla,
ani mě to nemrzelo.
„Ukaž!“ Vyhrkl jsem. Míša vybalila z hadru končetinu.
„Fuj, je celá černá a chlupatá. To nikdy!!!“ Bojovně jsem se postavil.
„A cos myslel? Chytráku! Dělej, ukaž pahejl!“
„Nikdy! To radši budu mrzák! Proč je černá?! Podívej, jak je dlouhá, je delší
než moje! Seš kráva! Proč si brala takovou hnusnou!“
„Vole! Všude jsou samí černoši a páníček by chtěl bílou. Kde sem ji měla asi
tak sebrat? Nó?“
„To mě je jedno, já ji nechci! Seru na ni!“
„Tak podívej, ruku potřebuješ, jinak seš na hovno! Je ti to jasný?!“ Jasný mi to
bylo, ale představa, že bych měl příjmout ruku nějakého černýho hajzla mě
nešla pod nos.
„To budu na půl černoch? Nikdy!“ Zařval jsem. Míša se ale nedala.
„Nikdy by si nebyl úplně spokojenej, tak nemel a ber co je!“ Měla pravdu,
musel jsem, ač nerad, souhlasit.
„Víš jak to bude zase bolet?! A ještě černou! Kurvá!!!“ Míša se už ale se mnou
moc nebavila, povalila mě na zem. Neměla s tím ani moc problémů, von člověk
s jednou rukou se těžko může bránit někomu, kdo má ruce dvě.
Nejdřív mě znovu uřízla pahejl, který se mezitím zase zahojil, kloub mi naštěstí
zůstal.
„Do prdele, já budu vypadat!“ Komentoval jsem to, když Míša mi přiložila
novou ruku na místo. Jen se tiše uchechtla a dál dělala svojí řezničinu.
V chirurgii se zdokonalila na lidech co jí prošli „pod rukama“. Na čerstvě
uříznutý pahejl přitiskla „novou“ ruku a oboje pevně stáhla obvazy a nějakýma
hadrama. Můj změněný organizmus by si měl s novým „přírůstkem“ brzo
poradit. To alespoň tvrdí Míša.