Záchranář

154
v ruce kalašnikova. Jdou napřed. Auto zůstává stát. Jsem přitisknutý
k reklamnímu patníku, Míša je na druhé straně schovaná za nějakým víkem.
Opatrně se rozhlíží. Blíží se. Míša mi dává znamení. Připravuju si čezetu.
Teď! Stavím se do kleku a beru si chlápka na mé straně. Než stačím zamířit
Míša už sejmula první dva. Je rychlejší, sakra! Střílim po svém, kácí se do
sněhu. Ještě než dopadl, tak Míša vyráží naproti náklaďáku. Běžím za ní. Ze
zad strhávám samopal, Míša už střílí. Snaží se ujet, černý kouř se valí z výfuku.
Opětují palbu, jde ale žalostně vedle…
„Ty parchanti střílí do benzínky!“ Posílám celou dávku ze samopalu na ložnou
plochu. Tak půlka jde mimo… Míše je na tom lépe. Najednou letím vzduchem,
tlaková vlna mě mrští do sněhu. Zase ryju držkou v zemi…
Je příjemné teplo. V dálce slyším střelbu, několik samopalů je spolu ve při.
Pomalu se zvedám. Někdo ke mně přichází. Míša. Pomáhá mi vstát. Zvedám
se. Koukám se jí do očí, má vyrovnaný pohled. Benzínka hoří divokými
plameny, musíme pryč, než vybuchne další nádrž. Opírám se jí o rameno, táhne
mě pryč do bezpečí. Mluví na mě, neslyším ji. Asi jsem ohluchnul.
Náklaďák je rozstřílený na hadry a po výbuchu granátu nevypadá, že by se
s ním dalo jet. Motorka je taky v prdeli.
Ruger!!!
Zůstal tam můj oblíbený revolver! Je mi ze všeho nanic. Zastavuji se. Zvracím.
Míša mě táhne dál, pozvracel jsem si kalhoty.
Další výbuch, jsme ale dostatečně daleko. Míjíme náklaďák, vidím roztrhaná
těla nepřátel.
Smrt.
Zastavuje a bere černochům jejich samopaly. Do baťušku dává asi deset
zásobníků. Svůj samopal dává trochu obřadně na zem. Bere mi i můj, nechci jí
ho dát. Dává mi facku. Bolí to. Strká mi do ruky cizí samopal, je celý od krve.
Zase zvracím, kolem nás hučí plameny.
Po chvíli zase začínám pomalu slyšet, nebo spíš vnímat. Ten revolver mě mrzí.
Zůstala mi akorát čezeta a teďka tenhle zasranej samopal. Jdeme pryč.
Musíme najít nějaký auto. Ale po takové době budou mít všechny vytřískané
baterky. Sakra. Jdeme pěšky. Míša se pořád otáčí. Nikde nikdo. Do Nancy
dneska nedorazíme. Kdybychom nezastavovali, tak bychom tam možná už byli.
Míša už mě nemusí podpírat, jdu sám. Muselo ji to hrozně unavovat. Nestěžuje
si, nic neříká, jde zarytě vpřed. Krok za krokem. Zase ten vítr, sněhové jazyky
se nám točí kolem nohou. Ještě že mám dvoje teplé ponožky. Marteny nemaj
podšívku, umrzly by mi nohy. Jdu jako ve snách, chumelí čím dál víc. Zase ten
protivítr. Benzínka už není vidět, nic není vidět, jsme jen my dva. Míša jde
krok přede mnou, občas se otočí a kontroluje, jestli jdu za ní. Je jak moje
máma. Máma, jak už je to dávno…Před půl rokem jsem normálně chodil do
práce, těšil se na dovolenou. Chtěli jsme s tátou u babičky stavět pergolu…
Grilování, v ústech cítím chuť naloženého vepřového masa. Babička ho
vždycky dávala na dva dny do marinády. Je zajímavé, že člověk si dokáže
podvědomě vybavit chuť jakéhokoliv jídla, co kdy jedl. Nebo já to alespoň
dokážu. Svíčková, na tu jsme chodili k tetě, uměla výbornou svíčkovou