Záchranář

112
si večerních paprsků zapadajícího slunce. Bylo teplo a klid. Potom se Míša
zeptala:
„Chtěl by si děti?“
„Có? Děti? No, já nevím, dyť tu není žádný doktor. Kdo by to porodil? A jak
bychom se o ně starali? Vo tom jsem nikdy neuvažoval…“ Ta mě teda
zaskočila.
„Já bych děti chtěla.“ Co na to říct. Ženská.
„Víš co je s tím práce? Za chvíli nebudem mít co žrát, až dojdou konzervy tak
budem v hajzlu a ty bys chtěla do toho přivést dítě?!“
„Já vím, ale raději teďka než shnijou všechny plíny, nebo oblečení pro děti…“
Začala brečet. Do prdele, proč mi tohle dělá. Já jsem rád, že jsem to přežil a že
jsme dva a ona chce mermomocí narušit jakousi pohodu a šanci na vcelku
klidný život.
„A co když bude nemocné…jak ho chceš třeba oočkovat?“
„Já nevím. Když ho nebudu mít teďka, tak pak už nikdy, protože ten náš život
bude čím dál tím horší. Nebude nafta ani benzín. Když ale budu mít teď, tak
ještě nějaké očkování můžem sehnat, aby nebylo prošlé a léky taky. Dyť máš
toho domácího lékaře, tam všechno je, já už do něj koukala. Eriku, prosím!“
Bulela a vzlykala, čím dál hlasitěji. Šlo mi to na nervy, co nesnáším je to když
ženská brečí, to je strašný. Pokoušel jsem ji utěšit, ale marně. Schoulila se ke
mně do náruče a nebyla k utišení. Zkoušel jsem ji hladit, ale nic nepomohlo, ani
líbat se nechtěla, nic nezabíralo.
Dítě, strašná představa, já bych dítě vůbec nemusel mít. Je to rušící faktor, už
takhle máme se sebou dost starostí a ještě nějakýho řvoucího prcka… jo, kdyby
tomu bylo už alespoň šest, nebo osm let, to je něco jiného, ale mimino…
V dnešní době? Všechny logický argumenty proti jsem jí předříkal, ale bylo to
horší a horší. A tak se to tady vyvíjelo slibně, zítra bychom vstali pozdě a
jenom se povalovali na pláži. Možná bych provětral Miuru, nebo toho terénního
Mercedesa a zatím… Krize. Pořád opakuje dokola: „Já bych chtěla dítě, já bych
chtěla dítě…“
„No tak dobře, budeme mít dítě a už prosím tě neřvi nebo se zblázním!“
Podívala se na mě těma svýma uslzenýma očima, ve kterých bylo vidět to velké
utrpení co prožila. Vrhla se mi kolem krku a slibovala, že mě ve všem
poslechne, že se bude učit jezdit se scánií i motorkou a že bude vařit a starat se
o mrňouse a o mně. Naslibovala hory doly a já cítil, že se definitivně změnila,
že z tý obludy, kterou jsem objevil v jeskyni se stala normální pohodová holka.
Najednou mi bylo taky fajn, jenom takové lehké mrazení na zádech mě šimralo,
ale to se mi možná něco zdálo. Ještě chvíli jsme leželi na pláži a pak jsem se
začali už skoro po tmě škrábat nahoru.