Záchranář

121
co si mám myslet. Nejdřív jsem vám chtěla jít naproti, ale pak jsem si
raději řekla, že budu opatrná… Schovala jsem se sem.“ Zase se odmlčela.
Podívala se na mě. Povzbudivě jsem se na ni usmál. Nepochopila to a tázavě se
podívala na Míšu. Míša pochopila a vyzvala ji, ať pokračuje dál. Babča potom
pokračovala. Zase jsem schytal kopanec…
„Neměla jsem zde co jíst. Večer jsem se vydala z úkrytu pro něco k snědku…“
Omluvně se na nás podívala. „Nevěděla jsem, jak se k vám připojit a taky jsem
potřebovala zjistit, jací jste…proto jsem tak dlouho čekala. Ale někde se stala
chyba, zřejmě jste objevili, že v domě ještě někdo je… Za tu pušku se
omlouvám, ale nevěděla jsem…“ Míša se k ní naklonila a řekla že už je to
všechno v pořádku. A že budem rádi, když nás tu u sebe nechá. Nato babka
řekla, že to je samozřejmé a že bude ráda s námi sdílet společnost, zvlášť
potom, co jsme se rozhodli mít dítě.
„Víte, děvenko, já dítě mít nikdy nemohla. Manžela to hrozně mrzelo, ale
nedalo se s tím nic dělat. Byli jsme sice obdařeni velikým bohatstvím a
luxusem, ale tady na nás pánbůh zapomněl… Moc budu ráda, když to vaše dítě
budu moct přebalit a polaskat se s ním.“ Najednou měla babča i s Míšou plné
oči slz a zase si padly kolem krku.
Dojemná scéna, mě ale zajímalo, kolik takovýhle lidí na světě ještě žije. Zda
mohl někdo další přežít. Kolik lidí přežilo v Evropě, kolik v Asii, nebo
v Americe… Když se ty dvě dostatečně vyplakaly, ukázala nám paní tohoto
domu umělecká díla. Zjistil jsem, že černý trh s obrazy a vůbec s uměleckými
díly je větší, než si kdo dokáže představit. Měla samé buďto ztracená nebo
dávno zapomenutá díla od známých mistrů, ale i kousky, které její předkové
koupili na aukci. Mazanice, jak říká modernímu umění, nesbírá, pouze samé
staré originály. Když jsem se jí optal, zda některé obrazy zapůjčila někdy do
muzea, odpověděla, jestli jsem se náhodou nezbláznil. Že ona by nikdy žádný
obraz nepůjčila, protože nesnáší davy čumilů, zevlující před díly mistrů. Udělal
jsem si o ní jasný obrázek. Jinak ale Eleonora působila velice příjemně a já byl
rád, že se má Míša s kým bavit o hovadinách. Poslední dobou jsem byl
odbytištěm pro rozhovory typu zda je lepší hedvábí nebo satén. Nebo jestli
safíry jsou dostatečně reprezentativní… Kdyby tady byl tak Louda…
Sklep se mi ale velice líbil, ten kdo tuhle věc postavil musel být velice
praktický člověk. Určitě se nacházel na úrovni mořské hladiny. Zeptal jsem se
paní domů, jestli tady někde neskrývá nějakého svého „miláčka“. Míša
instinktivně sáhla po pouzdru s čezetou.
„Jakého miláčka máte na mysli, mladý muži?“
„No takového, mírně geneticky upraveného…“ Odpověděl jsem. Babka se
nechápavě zatvářila, ale pak se na nás zamračila.
„Vy myslíte…snad nemyslíte ty odpornosti… Viděla jsem jednu takovou
věc...“ Odmlčela se, nechtěla o tom moc mluvit. Míša se jí zeptala:
„Jakou věc?“
„No, byla jsem na jednom večírku u našeho velmi dobrého známého. Ostatní
hosti už odešli a zůstali jsme tam akorát my s manželem a dva pánové.
Průmyslníci. Pán domu, nebudu ho jmenovat, jeho jméno možná znáte. Je často