Záchranář

x x x x x
Další den jsem se probudil asi v sedm hodin, nastartoval džíp a odfičel do
firmy. Pejskové podřimovali na chodníku a zvědavě se za mnou otáčeli. Ti
větší měli plná břicha a byli spokojeně rozvalení na silnici. Někteří se rozhodli,
že za mnou poběží, ale ujel jsem jim. Barák, co si Míša vybrala, byl naštěstí asi
čtvrt hodiny jízdy autem. Otevřel jsem bránu a vjel do areálu. Traverzy jsem
našel tak, jak zůstaly od včerejška. Mám už vymyšlený plán, jak je připevnit
k nárazníku.
Nejdřív svařit dvě třístovky íčka napříč přes nárazník, tak aby měly přesah asi
třicet centimetrů na každé straně. Ty navíc budu muset prošroubovat do
nárazníku, díry nebudu vrtat, ale propálím je svářečkou. Kdybych někde hodně
boural a utrhal sváry, tak to bude celé držet ještě na šroubech. Jistota je jistota.
Tak a na ty dvě íčka musím navařit čtyři stojny, taky íčka, ty budou končit na
úrovni oken. Nahoře se to sváže účkem. To je první fáze. Potom na ty stojny
navařím další íčka jako takovou mříž. No a nakonec navařím na tu mříž a na
nárazník příčník a na něj dvě bočnice, které budou sloužit na rozhrnování
automobilů na silnici. Celou konstrukci ještě zesílim žebry, aby to bylo
dostatečně tuhý. To je tedy teorie. Nevím ovšem jak to sám zvládnu.
Dal jsem se do práce a celý den jsem řezal traverzy, měřil, chystal další
materiál a dělal změny v konstrukci. Zjistil jsem, že tak, jak jsem to nakreslil to
přeci jenom nepůjde, ale že to chce malé úpravy. Ale nic podstatného. Celý to
je hrozná dřina a improvizace. Nechci po ní, aby tahala těžké traverzy, ale
jenom něco přidržet anebo z dálky skouknout než to zavařím, aby to bylo
rovně. Ale alespoň mám klid.
K ohradě přišlo několik psů a začali výt; nevšímal jsem si jich, jsou za plotem a
tudíž mi nijak nevadí. Udělal jsem akorát půl hodinovou přestávku na oběd,
jinak jsem pořád makal. Docela mě to bavilo. Dělat si na svém, vím, že na
tomhle bude záviset můj, nebo spíše náš život. Už nechci pořád objíždět
bouračky, vracet se nebo sjíždět do pole. Z firmy jsem odjížděl asi v šest hodin,
cestou jsem se zastavil v sámošce na nákup. Domů jsem přijel v sedm večer.
Nepozdravil jsem, šel jsem rovnou do sprchy. Studená. Pak spát.
Další den to samé, ráno se vytratit a večer příjezd. Třetí den pobytu to už Míša
nevydržela a zeptala se.
„Proč mě pořád ignoruješ?“
„Já, ty ses zachovala špatně, nemyslíš? Došly ti sušenky, viď!“
„Ty už nemůžu ani vidět.“
„Alé, to snad není možný. Našemu mlsounovi už nechutná čokoláda?“
„Prosím tě, nech toho! To se musíš furt hádat?“
„Nemusím, ale nesmíš mě dát příležitost.“
„Zítra chci jet s tebou.“ To mě nepřekvapilo, nemá co jíst.
„Nakupuješ si ale sama, je ti to jasný?“
„O to nejde, chci se podívat, co tam děláš.“ Nevěřícně jsem se na ni podíval.
„Jó?“
„Jo! A nečum tak blbě!“ Naštvaně se otočila. Ale nedalo jí to:
51