Záchranář

Pronásledování
199
Ve vzduchu byly zase cítit povolené svěrače, předsmrtný pot a ucpané aorty.
Z čeho jsem měl největší radost, tak to byl můj revolver. Když už mě nebavilo
mlátit kolem sebe trubkou, nebo katanou, tak jsem si vzpomněl na pány Smithe
a Wessona, je to neuvěřitelně účinná zbraň a s náboji od Hornadyho není
problém, aby zasažený človíček odlétl tři metry. Je velmi přesný, na sto metrů
se s ním trefím do oka. Dělá takový hluk, že mnozí si to pletli s granátometem.
Půjčil jsem to i Míše, hrozně se jí líbil a nechtěla mi ho dát. Zase jsme se
pohádali a to ho pořád kritizovala…
Hnali jsme se nocí a vyli na celé kolo. Míša vyluzovala ze sebe takové zvuky,
že mi až někdy naskakovala husí kůže. Občas se i mně povedl zvlášť odporný a
obzvlášť strašidelný basový patón. Míša se vždycky na mě uctivě podívala.
Věřím, že od dob Vikingů nepamatují dánské pláně takovou hrůzu, kterou jsme
rozsévali mezi skupinkami našich nepřátel.
Až jednoho dne padla kosa na kámen. Nastražili na nás past. Celkem jich bylo
asi šest set. Jedna část bojovníků se měla obětovat a zdržet nás
v pronásledování. Ti byli všichni obloženi trhavinou. Když už jsem šahal na
jednoho z nich, tak jsme všichni vylítli do povětří. Kimono nevydrželo.
Mě to utrhlo ruku a Míša měla vymlácené zuby a vymknutý kotník, rovněž její
tvář byla pěkně zrychtovaná.
Mojí ruku Míša našla až dvě stě metrů daleko, já jsem upad do bezvědomí.
Musela mě sama bránit, protože skupinka utíkajících se promptně vrátila a
chtěla nás dorazit. Měli bychom smůlu, kdyby Míša zůstala neschopna jako já.
Sto jich musela zabít, než se konečně dali na útěk.
Ruku omyla v potoce a přiložila mi ji zpátky k pahýlu. Z počítače vyčetla, že
když se chybějící část těla přiloží zpátky do jedné hodiny, tak by se funkce
organizmu měla normálně obnovit.
Bylo ale pozdě. Hodina byla pryč.
„A sem v prdeli! Co budeme dělat?!“ Koukal jsem na svůj pahýl. Pravá ruka.
„Do prdele!“ Míša hleděla do země. Moje stará ruka se vedle začala rozkládat a
šíleně páchla. Koukal jsem na ní, jak z ní vytéká černá a žlutá smrdutá látka.
Klečela vedle a smutně mě pozorovala.
„Budem muset sehnat jinou.“ Řekla věcně.
„Jinou!?“ Zařval jsem vztekle na ni.
„Jak jinou?! Ses zbláznila?!! Né?“ Pokrčila rameny.
„Já žádnou jinou nechci! Já chci svojí ruku!!!“ Křičel jsem.
„Bez ruky bejt nemůžeš.“ Odpověděla klidně.
„Tobě se to řekne, tobě zuby dorostou!“ Převrátil jsme se na bok, abych neviděl
svůj pahýl.
„Pojď, musíme jít, ta ruka hrozně smrdí!“ Pobídla mě.
„Smrdí? Je to moje ruka! Co mám asi tak dělat?“
„Musíme odtuď, tý už nepomůžeš!“ Komentovala to.