Záchranář

„Zde záchranná stanice Prostějov. Slyšíme se? Haló?“ Éter je ale hluchý.
„Do prdele, zkusím Ostravu.“ Přeladím na dvojku, tou je Ostrava, trojka
Brno, čtyrka Olomouc atd. Opakuji výzvu, nic, ticho.
„Ještě je možný, že je v háji anténa“ Míša už začíná natahovat.
„Nebul, ještě toho trochu. Co řveš?“ Neposlouchá a ještě se rozbrečí víc. Jen
ať se vyřve, aspoň mi dá chvíli pokoj.
„Všichni jsou mrtví, já to věděla…“
„Blbost! Jak mrtví! To je hovadina. Víš co? Uděláme zkoušku. Dojdu do auta
a přinesu vysílačku, když se s ní odsud spojíme, tak anténa funguje. Jo?“ Zase
brek.
„A když né?“ To už jsem byl ale venku ze dveřích a vyběhl ven. Hergot, kde
se tu vzali ti psi? Sakra, brána, musím ji zavřít. Jak mě psi uviděli, tak se vydali
za mnou jen tak klusem, přidal jsem do kroku, oni taky. Poslední metry do
garáží jsem už běžel. Jenomže oni mají čtyři nohy a já jenom dvě, ale já měl
zase náskok, bylo to jen tak tak.
„Do prdele, proč po mě tak šli? Protože jsi běžel, vole! Před psy nesmíš
běžet, pak tě nechají na pokoji.“ Mumlám si pro sebe. Seděl jsem v autě a psi
na mě štěkali asi tři metry od auta. Zatroubil jsem, trochu se lekli, ale pak začali
znova štěkat.
„Parchanti, já vám ukážu!“ Ještě že mě nikdo neslyší, to by si myslel že jsem
se zbláznil… Samomluva mi pomáhá přežít tenhle blázinec. Nastartoval jsem,
kouknul do zpětných zrcátek, alespoň dva budou moji. Zařadil jsem zpátečku a
zprudka jsem se rozjel, ucítil jsem, jak se džíp lehce zhoupnul bylo slyšet
jenom slabé zakňourání. Vyrazil jsem zprudka z garáže. Mrknul jsem se
dopředu, ostatní kolegové se vrhli na psí protlak, smíšený s olejem. Měli asi
hlad.
Zaparkoval jsem bokem u budovy těsně u dveří.
„Ještě vysílačky!“ Popadnul jsem je a vyběhnul na horu. Míša koukala
z okna.
„Proč ses tak vyřítil z garáže?“ V očích jsem ji zahlíd stín podezření.
„Prostě jsem vyjel, no!
„Jestli si přejel nějakého psa…“
„Co se pořád vyptáváš? Na, vem si vysílačku a jdi na chodbu. Zkusím se ti
dovolat.“ Ušklíbla se, ale vzala si jí. Zkoušel jsem navázat spojení, bez
problémů… Divný.
„Tak co si o tom myslíš?“ Povídá.
„Nevím, prostě nevím! Vysílačka je v pohodě, to by i svítila nějaká kontrolka
alespoň oranžově. Normálně jsme se spojili, nevím. Jsem hladovej, musím se
najíst, pak něco vymyslíme. Zkus pro změnu na něco přijít ty.“
Hlavou se mi honila spousta věcí. Míša na mě něco mluvila, ale neposlouchal
jsem ji.
Sešli jsme dolů, sedli do auta a zajeli zase do garáží. Obával jsem se, že tam
zůstanou nějaké zbytky, ale pejskové všechno vylízali i skvrny od oleje
zmizely. Asi kvalitní minerální olej.
Už si na mě dávali pozor, taky tolik neštěkali, jenom tak vrčeli. Míša povídá:
25