Záchranář

Mutanti
176
Přejeli jsme hranice, konečně v Dánsku, ne že by to tu bylo bezpečnější, ale je
to takový milník na naší cestě. Jedeme noční krajinou, za chvíli bude svítat a
nám se zatím nepodařilo najít nějaký nocleh. Chtělo by tu nějakou samotu
v lese. Kolem nás se táhne plot s ostnatým drátem, je divné, že by byl vojenský
prostor takhle blízko hranice…
Konečně jsme vyjeli z lesa, v dálce jsem viděl s nočním viděním nějaké
pohyby. Zastavili jsme se.
„Co teď?“ Zeptal jsem se Míši.
„Ty rozhodni, noční démone…“ Byla v tom cítit trocha ironie…
„Nech toho, ještě ty začínej!“ Dala mi pusu.
„No, tak se nezlob.“
„Grrr.“ Zavrčel jsem.
„Vypadá to, jako by teprve přijížděli.“ Povídá Míša.
„No jo, je to kolona. Pátrači. Měli bychom se schovat do toho lesíka. Bude tam
nějaký vojenský prostor, mohli by tam být nějaký pořádný zbraně.“ Mrkla na
mě. Vím, že tohle na ni platí. Nakopnul jsem motorku a začal se vracet. Uhnul
jsem doleva a vydal se po sotva viditelné pěšině. Pořád žádná brána. Jednou
jsme museli obcházet spadlý strom a pak jsme zase zahučeli do nějakého
výmolu. Už jsem myslel, že motorku nevytáhnu, ale nakonec se zadařilo.
Venku už je světlo a slyším zvuky těžkých motorů.
„Musíme si pospíšit!“ Volám dozadu na Míšu. Konečně brána. Dojedem k ní,
je zamčená, nemáme kleště. Zámek je obrovský, takový se v obchodě
neprodává. Vojáci…, ti musí mít vždycky něco extra. Plot je vysoký asi tři
metry a na jeho vršku je namotán takový zvláštní ostnatý drát. Není to klasický
se špičkama, tenhle má takový žiletky. Co ty lidi na sebe nevymyslí…
„Čím to otevřem?“ Ptá se Míša.
„To nevím, kdybych měl řetěz, tak by se to možná dalo otevřít motorkou.“
Míša si klepe na čelo.
„Počkej!“ Vytahuju pana Smithse a pana Wessona. Vítězně ukazuji velký
revolver.
„Ustup satane.“ Povídám Míše, vyplázne na mě jazyk. Namířím na vrata a asi
s osmi metrů vystřelím. Zámek se roztrhnul vejpůl, vrata se rozskočila a odlétla
do stran.
„To muselo být slyšet až v Kodani.“ Hodnotí výstřel Míša.
„Stejně by nás ti parchanti brzo vyčmuchali.“ Zvuk motorů, jako by zesílil.
Zavírám pečlivě bránu a na vrcholek dávám dva odjištěné granáty. Takové
malé přivítání. Až ji otevřou, tak se maj na co těšit.
„Dělej, sedej!“ Volám na Míšu. Jedeme dál. Asi po dvou stech metrech vidím
další bránu, ta je tentokrát otevřená, nikde nikdo.
„Chtělo by to nášlapný miny…“ Otáčím se k Míše. Jedeme úzkou lesní cestou,
blbý je, že jsou vidět stopy po naší motorce. Rozhazuji do sněhu několik