Záchranář

9
bočních chodeb. Když se proud vody poněkud uklidnil znovu volám., ale opět
žádná odpověď. Za chvíli už úplně vystupuji z vody, ta zmizela asi v dalším
sifónu, jestli ta holka je tam, tak má smůlu, tam mě nikdo nedostane. Dávám se
jednou boční chodbou cesta je rovná a žádné krápníky nejsou vidět. Po chvíli
jdu zase hodně z kopce a chodba se stáčí pořád do leva a prudce dolů. Pořád
kolem sebe křičím. Nic. Jestli je v dalším sifónu… Na chvíli si sednu a koukám
se po svých „válečných“ šrámech. Naražený rameno bude asi nejhorší, trochu
kulhám a mám roztrženou tvář, budu mít asi jizvu. Možná že holky teďka po
mě poletěj. Spíš ale ne. Boule na hlavě pěkně nakynula, ještě že nemám
zrcátko, ale jak si po ní přejíždím prsty… Nikdy jsem nebyl žádný manekýn,
takhle budu alespoň zajímavej.
„Halóóó, kurva, je tu někdo?“
„Haló?“ Ozval se tenký hlásek.
„Halóóó, slečno? Kde jste?“ Sakra, vona tu snad bude, to mám ale štěstí!
„Tady, tady jsem…“
„Jo, aha, jste v pořádku? Je tu s váma ještě někdo?“ Svítím na ni baterkou,
ale pořádně ji nevidím, je ještě dost daleko.
„Není, bolí mě trochu kotník, asi jsem spadla“
„Asi?! Vy nevíte? Byla jste v bezvědomí?“
„Né, já nevím, asi jsem špatně šlápla.“ Asi je v šoku, už ji vidím. Do prdele
to je ale…Bůh ví, co jsem si představoval. Ale tohle jsem nečekal.
Postpubertální tlustá „nezávislá“ mandelinka bramborová. Na první pohled.
Hlavu má odbarvenou do zrzava a na temeni ji čučej dva malý culíky s kdysi
bílejma gumičkami, vypadá jako kráva. Ještě zvonec. Na sobě má takový
fialovo žlutý pytel se zelenýma proužkama, který ji sahá až ke kotníkům. Na
nohou šlapky od Vietnamců a malý lněný batůžek. Hrůza.
„Vy jste tu sám?“
„Aa, Ano sám.“ Zakoktal jsem. „Musíme jít zpátky a sledovat vodu, aby sem
nevnikla a najít nějaké vyvýšené místo, kdyby se zdvihnul proud.“ Takovej
zjev jsem ještě neviděl, co tady proboha dělá, ta má na ulici strýtovat, nebo
sedět někde v pořádně ujetým klubu. Až ji přivedu nahoru, to zas bude keců…
„Já nikam nejdu! A nesviťte mi do očí!“
„Co? Proč? Musíme jít zpátky, tady to voda může každou chvíli zatopit.“ Co
si sakra myslí?
„Já už nikam nejdu, bolí mě ten kotník.“ Podívala se na mě, výčitku v očích.
„Já se vám na to podívám, sedněte si tady na ten kámen.“
„Když vono je to tady všechno děsně studený.“ A kouká na mě. Tak tohle
není pro mě. Člověk se jí snaží pomoc, málem se u toho utopí a ona že jí studí
kámen. Klid, jenom zachovat klid, může si na mě ještě začít stěžovat.
„Podívejte se, slečno, já se vám na tu nohu musím podívat, mám tady
v brašně vybavení a jestli máte vymknutý kotník, tak ho dáme zpátky a budete
v pohodě.“ Hlavně dobře artikulovat.
„Cože? To určitě. Nic mi vracet nikam nebudete, víte jak to bolí?!“ Nafrněně
se otočila a jde zpátky dolů. Hergot ta ženská si ze mně dělá srandu, nebo co.