Záchranář

132
zůstalo neodhaleno. Mýlil jsem se. Ošklivě jsem dostal asfaltovým
úlomkem do tváře.
„Svině!“ Bolelo to. Pod podvozkem jsem se překulil blíž do ulice. To bylo
nejbezpečnější místo. Zatím. Zahlédl jsem jednoho z pátračů, jak se ke mně
blíží. Nemohl jsem mu hodit naproti granát, ale poslal jsem mu ho po zemi.
Jako kouli proti kuželkám, nic nezaregistroval. Kráčel dál. Překulil jsem se na
druhou stranu ulice, než mohl zareagovat výbuch granátu ho odhodil stranou a
poslal po něm jeden ze zaparkovaných automobilů. To bylo asi moc na
přihlížející armádu. Začali hlava nehlava pálit přímo před sebe dávkami. Zatím
jsem byl v bezpečí na druhé straně ulice. Auta kolem začala hromadně
vybuchovat. Kousek od sebe jsem zahlédl víko od kanálu. Připlazil jsem se
k němu. Zvednul ho a nepozorovaně (po anglicku) zmizel. Víko jsem zase
zandal na své místo. Radoval jsem se, jak se mi podařilo krásně se ztratit.
Francouzské přímořské kanály jsou příkladně udržované.
Tady to přežiju.
„Míša! Sakra mohli by dostat Míšu!“ Při představě, co by ta banda dělala
s bílou holkou, mě popadl ochranitelský reflex. Rozběhl jsem se, kde jsem tušil
pobřeží. Běžel jsem asi kilometr. Pak jsem se odvážil na povrch. Vylezl jsem
zase na chodník. Kousek ode mě jsem zahlédl jednoho jak kouká přesně
opačným směrem než já. Nechtěl jsem na sebe upoutávat pozornost, tak jsem
ho nechal být. Nevěděl jsem kde jsem. Vydal jsem se opatrně k pobřeží.
Oči na šťopkách, tak by se dal přirovnat můj stav, teda kromě řádně sevřeného
zadku. Došel jsem pomalu k moři, každý krok mě stál alespoň týden života.
Pořád se mi zdálo že mě někdo sleduje. Konečně jsem uviděl v dálce její člun.
Šel jsem kolem dun, abych se dostal blíž ke člunu. Zase jsem uviděl hlídku,
koukali mým směrem, ale pak se otočili a šli pryč.
„Ty volové jsou snad slepý!“ Utrousil jsem pro sebe. Nebyli. Asi mě viděli už
jak vylézám z kanálu. Sevřeli mě divokou palbou z obou stran.
„A sem v prdeli!“
Byl jsem přesně tam, kde jsem si myslel. Palba byla přímo vražedná. Zalezl
jsem ještě víc do duny. Začal jsem závidět krtkům. Měl jsem jeden kalašnikov,
brokovnici a pistole, docela slušný, ale proti přesile jsem neměl šanci. Střelba
nabývala na intenzitě a na razanci. Někomu se zřejmě podařilo dostat blíž…
Vystrčil jsem kalacha z krytu a nazdařbůh vystřelil, kde jsem tušil střelce.
Střelba ještě víc zesílila. Zalezl jsem do duny a čekal, až se objeví první
kudrnatá hlava. Najednou střelba na chvíli ustala. Ticho, teda ne úplné. Ještě
jeden zvuk prořezával okolní vzduch. Známý zvuk, zvuk přeplňovaných
motorů Volvo. Vykouknul jsem opatrně z duny. Asi dvacet metrů ode mne byli
schovaní dva černoši a z otevřenými hubami čuměli na moře, po kterém se
řítila šílenou rychlostí Míša. Za nima byl hlavní svaz čítající asi tři sta rabijáků
divokýho vzezření. „Doufám, že nevyjede na břeh.“ Pomyslel jsem si. Míša se
prohnala okolo nás, nečekal jsem ani vteřinu a odstřelil oba nejbližší černoušky.
Pak jsem se rozeběhnul k moři, střílel jsem od boku, ale i tak nebyl problém
zasáhnout blízko stojící bojovníky. Pádil jsem jak o závod, kalašnikov jsem
zahodil a s ním i obě pistole. Stále nikdo nestřílel… Skočil jsem do moře a