Záchranář

58
kabinu, k nim pak bude taky přivařen rám kabiny. Íčka budou mít ale hlavní
funkci tu, že k nim musím zase navařit konstrukci na plachtu. Plánuju totiž
celou ložnou plochu valníku využíti jako takovou poloobytnou zónu. Kde budu
mít v bednách schovaný náhradní díly na scánii, svářečku, elektrocentrálu, sudy
s naftou a motorku. Motorku chci využít jako takový rychlý průzkumný
prostředek po okolí. Celé to ale musím kvůli dešti přikrýt plachtou. Rozhodl
jsem se, že vlek sebou nepotáhnu, nebylo by to praktický, všechny věci proto
musím narvat do valníku a přikrejt. Celé mi to zabralo týden. Udělali jsme si
akorát jeden den volno, kdy jsem byl opět zamčený spolu s jídlem v jejím
pokoji a za celý den vylezl akorát na záchod. Druhý den se mnou Míša
nemluvila. Byla uražená až za hrob, ale ona mi odpustí, toho se nebojím.
Práce na autě byla hrozná dřina, nutno však podotknout, že bez pomoci
Michaely bych to dělal ještě dýl. Některé věci bych vůbec neudělal, třeba
natahování plachty byla hrozná pakárna. Střešní okno v plachtě byl taky její
dobrý nápad, sice mě to zdrželo o celý den, ale vyplatilo se. Pro plachtu jsme
museli zajet k nám na základnu, po tom týdnu co jsme tam nebyli, byla
základna zbavená všech kostí, dokonce ani kůže z těch utopených psů
nezůstala. Potulovalo se jich tu asi patnáct, několik jsem jich čezetou dostal,
zbytek zalezl někam do koutů. Naložili jsme plachtu a některé další vybavení
jako nafukovací člun i s přívěsným motorem, kompresor na nafouknutí, nějaké
nářadí a konzervy. Základnu jsem zase pečlivě zamknul, už se sem asi nikdy
nepodívám…
Do vilky už jezdím jenom ve scánii, musím si na její velké rozměry zvyknout.
Jízdy jsou v tom monstru opravdový zážitek, první jízdou jsem si udělal pěkně
cestu, auta lítala obloukem na chodník. Akorát jednou jsem musel kapitulovat,
když se přede mnou objevila Tatrovka s pískem. Musel jsem se vrátit, objet
celý blok a Tatrovku na tyči odtáhnout stranou. Vyplatilo se, do práce už
jezdím jenom necelých deset minut. Když jsme jeli poprvé a já si klestil cestu
mezi odstavené vraky, tak Míša ječela až mi zaléhaly uši. Bušila do mě,
nadávala mě, ale když viděla, že se nám nic neděje a že se scánie jenom tak
měkce zhoupne, tak se uklidnila a dokonce mi začala radit, který auto mám
ještě nabrat. Začala si to docela užívat, nejdřív zapištěla a pak se smála, když
viděla jak auto skončilo na boku. Když byla cesta čistá, prosila mě, abychom
jeli jinudy, že je to děsná sranda jak ty auta lítaj vzduchem. Sice jsem ji nechtěl
kazit radost, ale musel jsem odmítnout, protože bouraček napříč Evropou si
užijeme dost a dost. Pochopila to. Dokončoval jsem poslední úpravy na autě.
Před areálem vysedávalo vždycky několik desítek psů. Byli jsme tu asi děsně
populární.
„Už mě ty psiska pěkně serou!“ Povídám jednoho dne, když dokončení auta
bylo otázkou tak jednoho odpoledne. Míša jenom pokrčila rameny.
„Pudem nakupovat!“ To jí zajímalo.
„Jó, tak fajn. Že tě to taky konečně napadlo, já ti to říkala už dávno!“
„Já ale nemyslím nějaké kabelky nebo šperky. Musím si obstarat pořádnou
flintu, nasedej jedeme!“