Záchranář

180
„Tak to byl ten déšť!“ Na skle se neobjevuje ani stopa po narušení…
„Kde já už to viděl…“ najednou mě polilo horko.
„Ten materiál…do prdele! Míša!!!“ Rychle se zvedám na nohy a běžím nazpět
chodbou.
„G E N T E CH“
V duchu se mi vybavuje nenápadná zlatá cedulka, ta asi bude opravdu
zlatá…Probíhám kuchyní a znova schody. Jsem zase v hale. Černoši se snaží o
to samé co ti u druhých dveří… Vybíhám po schodech do patra, volám na
Míšu. Neodpovídá.
První patro jsou nějaké kanceláře a jídelna. Míša nikde. Znovu volám. Nic.
„Hergot, kde jsi??!!“ Lítám po druhém patře s kalašnikovem v rukou. Zlomené
zápěstí hrozně bolí.
„Kurva, kdybych tak měl aspoň obinadlo!“ Nadávám si, že jsme nevzali
lékárničku. Na chodbách taky nic nevisí… Bodejť by jo! Gentech. Tady léčí asi
jiným způsobem. Druhé patro jsou taky kancly. Sotva popadám dech, když
běžím do třetího patra. Jsou tu nějaké laboratoře. V jedné baňce vidím
uříznutou ruku a kus zápěstí, vedou k ní nějaké hrozně malé dráty.
„Fuj! To je humus!“ Zabouchnu dveře. V další laboratoři je zase jiná hrůza:
Půlka těla, jenom od pasu dolů je ponořena v takové podivné nálevce a obalena
takovým nažloutlým slizem. Zajímavé na tom je, že nemá ani náznak
pohlavních orgánů. Málem jsem se poblil. V dalších dveřích jsou podobné věci:
hlava bez očí a bez nosu, ruce s osmi dlouhýma prstama…
Belhám se do čtvrtýho patra, jsem hrozně unavený, kalašnikov dávám na záda.
Posadím se do pohodlného koženého křesla. Spal bych. Najednou nad sebou
slyším něčí kroky jak jde někdo ze schodů dolů, strhám kalašnikov ze zad a
kryju se za sloup.
„Míša!“ Radostí div nebrečím. Při pohledu do jejího obličeje mě ale smích
přešel. Je nějaká divná, tohle nemůže být snad ani ona... Podobná jí je, ale ty
rysy… Taky je nějaká vyšší. Nemá žádnou zbraň, což se od jejího znásilnění
ještě nestalo. Rozhlížim se kolem. Nikde nikdo. Kouká na mě prázdným
pohledem, jako by mě ani neviděla.
„Co se stalo?“ Ptám se. Neodpoví.
„Zatarasil jsem dveře do baráku.“ Zase žádná odpověď.
„Prohlídnem si tady to patro?“ Chci jít do dalších laboratoří.
„Nechoď tam.“ Nebyla to výzva, nebo varování, spíš konstatování. Zastavil
jsem se.
„Proč? Už jsem viděl dole pěkný hrůzy. Tak co?“
„Ještě si neviděl vůbec nic.“ Zarazilo mě to. Pokračovala:
„Pojď za mnou, musíme něco udělat.“ Zezdola se ozývaly rány do baráku, asi
nasadili těžší kalibr. Budova je asi zvukotěsně izolována, ale takové otřesy, to
můžou způsobit jedině RPGéčka… Varoval jsem ji, musíme najít nějakou
zbraň, jak těm parchantům zatopit! Jen se lehce usmála.
„Kam jdem?!“ Nic neřekla a vedla mě za ruku nahoru. Připadám si jak loutka.