Záchranář

255
sípal. Po dalších pěti hodinách, když už jsem ani nemohl křivit obličej a
jenom tiše trpěl, bolest začala stahovat.
Už jsem si ale na ni zvyknul, připadlo mi, když jsem už téměř žádnou bolest
necítil, že jsem hrozně slabý.
Nic jsem neviděl, nic jsem necítil a nic jsem neslyšel… Byl jsem mrtvý, cítil
jsem, jak se mě dotýkají a jak se mnou manipulují. Pak mě přenesli na jiné
lůžko. Ležel jsem, bolela mě hlava. Aspoň něco, ten mrtvolný stav mě ubíjel.
Bolest je dobrá, pomáhá mi žít. Věřím, že i ostatní mají rádi bolest. Bolest se
stala mojí touhou a cílem k přežití. Jasně jsem chápal význam Nikolasových
slov, že „bolest je dobré znamení.“ Začal jsem toužit po bolesti. Snil jsem o
bolesti.
To trvalo asi tak týden. Potácel jsem se na pokraji propasti, procházel jsem
zeleno červenou krajinou, kde kolem mně malé sopky chrlily lávu, která mi
tekla po nohou a způsobovala mi příjemnou slast. Úplně jsem se nemohl
nabažit toho, že můžu křičet zase bolestí. Vydával jsem strašlivé skřeky, sám
jsem se děsil. Byl jsem nadšen.
Další týden. Bolest už mě přestává bavit. Je nudná, zbytečná, všední. Začal
jsem slyšet. První jsem zaslechl Míšu. Pokoušel jsem se jí něco říct, něco, co by
ji mohlo potěšit. Vyloudil jsem ze sebe takový zvuk, až se lekla a letěla pro
Alfréda. Ten mi píchnul jednu asi z mnoha injekcí.
Další den jsem začal vidět. U mého lůžka seděla Míša. Měla hrozně strhané
rysy a smutné oči. Otočil jsem se na ni a usmál se. Obejmula mě a brečela.
Pak jsem začal slyšet. Nejdřív jenom takové ty vyšší tóny a pak asi po dvou
dnech jsem byl schopen poslechnout si normální rozhovor. Povolili mi řemeny,
konečně jsem se mohl otočit na bok. Míša byla pořád smutná, jen když jsem se
na ni usmál, tak se taky usmála. Pořád se mi omlouvala, že nevěděla jak to
bude bolet. Usmíval jsem se na ni.
x x x x x
Po čtrnácti dnech jsem se mohl posadit a trochu se projít. Jen kolem postele, ale
zlepšoval jsem se. Hlad jsem neměl, krmili mě nějakou tekutou stravou. Byl
jsem hrozně slabý.
Dobré znamení ale bylo, že pokožka mi začala blednout. První si toho všimla
Míša. Pak to den ode dne bylo lepší. Dokonce mi zkrátili ruku, vypadal jsem
zase jako normální člověk.
Po dvou měsících od mé přeměny, jsem byl normální běloch. Když jsem se
podíval do zrcadla, tak jsem viděl zase svůj starý obličej.
„Doktore, jste machr!“ Pověděl jsem jednoho rána Alfrédovi. Ten se jenom
nejistě zasmál a nic na to neřekl. Za další měsíc jsem byl schopen i běhat.
Obdivoval jsem Míšu jak je rychlá. Už si ani nedokážu představit, že jsem
kdysi mohl běhat stokilometrovou rychlostí. Požádal jsem Míšu, jestli by mi to
nemohla ukázat tam venku. Ochotně souhlasila. Šli jsme k východu. Těch dvě
stě schodů po žebříku jsem lezl asi pět minut, Míša to vyběhla za šest vteřin, asi
se chtěla předvíst…