Záchranář

146
Obláček dýmu. Instinktivně schovávám hlavu mezi rameny. Prásk! Před
zídkou vybouchl metrák hlíny. Převrátilo to kulomet. Plazím se pryč, nic
neslyším. Motá se mi hlava. Další výbuch.
Posral jsem se.
Zase se válím ve vlastních hovnech. Lezu pryč od zídky a od kulometu. Přibíhá
Míša. Něco křičí. Neslyším. Já neslyším! Vrhá se zpátky ke kulometu, chci ji
strhnout zpět vysmekla se mi. Prásk! Lezu pryč, zase ta panika. Okolo mě
přeskočily výbuchy dopadajících projektilů, někdo tam má taky kulomet. Míša
je zase u mě, teče jí krev z nohy. Letmo se kouknu ke křoví. Dali se zase do
útoku. Nemožné. Myslel jsem, že máme vyhráno. Pryč, rychle pryč!
„Moment! Dálkáč!“ Zakřičím, Míša mě však strhává na zem. Ukazuje mi
malou černou krabičku. Tak proto šla zpátky ke kulometu! Jsme schovaný za
hromadou dřeva. Míša mi strčila do ruky jeden samopal, sama má dva nabitý na
zádech a jeden v ruce. Kryjeme se a sporadicky opětujem palbu. Výbuch ve
křoví, někdo šlápnul na minu. Hystericky se chechtám.
„Smrrrrrrt!!!!“
Křičím jako šílený. Posed mě amok. Střílím dlouhé dávky, na nepřítele, dlužno
podotknout, že celkem s úspěchem. Míša mě tlačí za špalky, ale jako kdyby se
mi kulky vyhýbaly.
„Smrrrrrrt!!!!“
Další dávka, Míša se nechává taky strhnout a taky pouští do útočníků dlouhé
dávky. Okolo nás lítají kulky, ale jako by nad námi někdo držel ochrnanou
ruku, všechny se vyhíbají.
Druhý útok je odvrácen. Od prvního uběhlo asi čtvrt hodiny.
Běháme sem a tam, schovaní za zídku. Poziční válka.
„Musíme pryč!“ Křičí na mě Míša. Přikyvuju. Naposled se podívám na dům.
V patře hoří. Jedna ze střel zasáhla okno a vletěla dovnitř. Kusy betonu jsou
rozházeny po okolí. Eleonoru nikde nevidím, doufám, že už je v bezpečí
sklepa. Míša mi podává dálkové ovládání.
„Odpal to!“ Podívám se jí do tváře, je špinavá a má strhaný rysy. Velké váčky
pod očima hovoří o velkém vypětí za poslední dobu. Ještě před týdnem to byla
paráda. Člověk se skoro až nudil…
„Spolu.“ Vzal jsem odpalovač do ruky a Míša mi přikryla druhou. Přikrčeli
jsme se za zídkou. Šílená exploze nás povalila. Země se zachvěla jako při
zemětřesení.
„Rychle!“ Míša mě chytla za ruku, běželi jsme rychle z úkrytu. Zatím se
nestačili vzpamatovat, to ale nebude dlouho trvat.
Utíkáme směrem k zakopané motorce přes louku. Všude kolem se válí desítky
a stovky těl v těch nejnepřirozenějších úhlech. Rozpůlená těla, rudá mazlavá
kaše. Střeva,mozky a ustřelený ruce se válejí všude kolem. Snažím se nedívat
na spoušť kolem. Ozývá se mi žaludek, hlavně teď nezačít zvracet. Dívám se na
Míšu, na její záda. Běžíme. Míša letmými pohledy kontroluje, jestli jsem za ní.
Její výraz v obličeji je urputný. Přeběhli jsme louku. Nepřátele tlaková vlna a
střepiny pěkně zdecimovaly. Někteří začínají vrávoravě vstávat. Míjíme je,
nevnímají nás. Narazil jsem do jednoho černocha, který se najednou zvednul ze