Záchranář

145
Čekám. Dav zakolísá, snaží se odpoutat od směru střelby, někdo opětuje
střelbu, je to však velmi sporadické. Míša střílí jak šílená. Dav se stáčí ke mně.
Chtějí to obejít.
Stále čekám, nervy až k prasknutí. Jsou ode mne vzdálení asi sto metrů.
Běží pekelnou rychlostí přímo na mne. Míše došly náboje. Dokáže velice
rychle vyměnit zásobník. Stokrát jsme to nacvičovali. Jenom aby se jí teďka
neklepaly ruce. Vystřílela do nich sto dvacet nábojů. Čtyři zásobníky. To není
sranda.
Padesát metrů.
Mačkám spoušť.
Nic.
Ani výstřel, v hlavě mi projede film s vlastní smrtí. Vidím se, jak mě zaživa
rozsekali na malé kousíčky, Míša mi nestihla přijít na pomoc, černá lavina jí
brzo obstoupí. Má jenom jeden samopal. Rozervou jí na kusy. Její bílá kůže je
smíchána s její sytě červenou krví. Rvou ji zaživa, jak hyeny antilopu. Pak
vypálí dům až do základů. Hrůza ovládla svět, už je nic nezastaví.
Konec.
„Šroubovák!!!“ V závěru vidím šroubovák! Čtyřicet metrů. Desetkrát
kontrolovaný kulomet a taková blbost! Vytahuji ho. Závěr s mlasknutím zajede
na své místo.
Třicet metrů.
Znova mačkám spoušť. Odezvou mi je příjemné vrnění od „řídítek“.
Dvacet metrů.
Rozžhavená ocel vlítla do lidí jako pohrabáč do másla. Jeden náboj prolítne
třemi lidmi, než se v tom čtvrtém zastaví. Beru to zprava doleva.
Čtyři tisíce čtyřista nábojů.
Hlavě se točí jak mlýnek na maso. Masomlejn.
Vidím do jejich udivených tváří. Smrtelné grimasy, řev, smrt a krev, všechno se
slilo v jedno. Lavina je však jako by nekonečná, projektily lidi doslova
cupujou. Až na mě dostříkla krvavá pěna, z nebe padají litry krve. Zadní řady
se tlačí na ty první, po prvním přejetí zprava do leva, tlak ustává. Beru to na
druhou stranu, některé lidi doslova lítají vzduchem. Červená kaše a řev.
Nelidský řev, jako by samotná smrt spustila svůj šílený jekot. Desítky mrtvých
zůstávájí ležet, byly tak blízko… Šok a smrt.
Já jsem smrt.
Řvu z plných plic, adrenalin vyplavený do všech i těch nejmenších céviček.
Smrt!
Jako kosou je beru zprava doleva a zase obráceně. Dali se na útěk, střílím jim
do zad, film který jsem viděl ani ne snad před dvěma vteřinama mi bere veškeré
výčitky.
Smrt. Stal jsem se smrtí.
Tři sta až čtyři sta lidí zemřelo během těch třiceti vteřin. Takové „žně“ ještě
nikdo nezažil. Zahnal jsem je až za hranici křovisek.