Záchranář

114
slyším, že tu někdo je a podobný nesmysly. Dal jsem si na hlavu polštář a
otočil se na druhou stranu od ní.
Další den jsme jeli do města. Na scánii je znát, že nic neveze, rozdráždil jsem ji
z kopce až na sto dvacet, to byla jízda. Míša jako obvykle pištěla a mlátila do
mě pěstičkami, ať jedu pomaleji. Pak jsme se vymlátili. Řítil jsem se do zatáčky
asi osmdesátkou, vím že tam žádný auta nejsou, ty jsem odházel, když jsme
sem jeli. Najednou se před námi objevil spadlý strom, najel jsem do něj v plné
rychlosti, větve vysklily okno a nahrnuly se do kabiny. Dostal jsem jednu
pěknou pecku do hlavy, až se mi zatmělo před očima. Míša si instinktivně kryla
obličej rukama. Brzdil jsem a auto se dostalo do smyku, rychle jsem dal kontra,
napálil to bokem do svahu až lítaly jiskry. Upadlo mi zrcátko a celý bok byl
zmuchlaný, pak se mi teprve podařilo zastavit. Co potom následovalo raději
nebudu popisovat, tolik facek jsem snad ještě nedostal…
„Jak jsem mohl vědět, že tu bude padlej strom, prosím tě!“
„Mohl si jet pomaleji a ne jak hovado! Proč takhle riskuješ?! Si vopravdu
magor!“ Zase jsem dostal, raději jsem vystoupil z vozu. Strom byl
zašprajcovaný pod roštem radlice, ještě že jsme měl motorovku.
„Vokno je v háji.“ Povídám. Míša jenom kroutila hlavou, nic už neříkala. To
okno mě mrzí, na plechy kašlu, ale okno bude problém sehnat. Nic se nedá ale
dělat.
„Kurva, zasranej strom!!!“ Křičel jsem.
Musel jsem se vysvobodit motorovkou a okno jsem vykopal z kabiny.
Pokračovali jsme. Cesta byla jako v kabrioletu, krásně nám foukalo do vlasů.
Míše to sice moc romanticky nepřipadlo, ale byla to alespoň změna…
„Co chceš vlastně shánět?“ Zeptal jsem se Míši, když jsme dojeli do města a
taky, protože jsme spolu od bouračky nepromluvili.
„Oblečení pro miminko přece!“ A zamračila se na mě.
„Jo.“ To zas bude posraný nakupování. Samozřejmě, že jsem měl pravdu.
Nakupovali jsme asi šest hodin, bylo to…nekonečný. Bál jsem se jenom
pípnout, nebo snad naznačit, že bychom už měli jít. Musel jsem odolávat
otázkám typu: „Myslíš, že to bude holčička nebo chlapeček? Myslíš, že to
budou dvojčátka? Jaký kočárek by se ti líbil? Myslíš, že ta modrá vanička je
lepší než ta zelená?“ A podobně. Na všechny jsem odpovídal neurčitě,
nejednoznačně a nebo s tím, že to nechám na ní. Už mě to sralo tak, že jsem byl
na kraji svých psychických sil, když z ní vypadlo:
„Měli bychom se vzít, já bych si vzala támhlety dlouhý bílý šaty a ty bys mohl
jít ve fraku.“ Málem jsem omdlel. Nejdřív jsem myslel, že si dělá srandu, ale
když jsem viděl ten její rozzářený obličej, tak jsem pochopil, že si srandu
nedělá. V tu ránu jsem měl na jazyku asi deset nejsprostších odpovědí. Když už
jsem chtěl jednu z nich vypustit do světa, tak jsem se zarazil. Jenom jsem
zalapal po dechu a mlčel jsem. Zhroutil by se jí v tu ránu svět a ztratila by o mě
veškerou iluzi. Bylo mi jasné, jak to prožívá, silou vůle jsem se přinutil držet
hubu. Zarytě jsem mlčel a myslel na rozbité sklo a snažil se nevnímat její další
slova.