Záchranář

Boj
137
Ráno nás probudila ohromná detonace. Vykoukli jsme z oken. Černý mastný
dým se valil z místa, kde jsme tušili přístav. Spokojeně jsem se zakřenil. Míša
ale můj optimismus nesdílela.
„Zajímalo by mě kolik těch parchantů tam zařvalo.“ Ani jsem nečekal na
odpověď a běžel se převlíknout.
„Jsou blízko. Musím si pospíšit.“ Mumlal jsem si pro sebe.
„Jde mi někdo pomoct?“ Křiknul jsem do haly, kde se ty dvě spolu hádaly.
Otočily se a neochotně šly ke mně.
„Potřebuju pomoct s těma minama. Ty bys…“ Ukázal jsem na Eleonoru
„…mohla vědět, kde bude nejlepší zakopat ty dálkově řízený.“ Kývla, že mi
snad ukáže jedno místo, jestli prý nebude moc zarostlý. Vyrazili jsme
v Mercedesu do roští. Pokračovali jsme tam, kde jsem včera skončil. Eleonora
se ukázala jako velice užitečný znalec místního prostředí a Míša taky nakonec
kapitulovala a pomáhala jak se dalo. Odpoledne jsme je položili.
Asi před čtrnácti dny jsme se s Míšou vrátili ke koloně vojenských náklaďáků a
sebrali nějaký náboje a právě tyhle dálkově řízený miny. Vyzkoušel jsem je ve
městě na policejním trezoru, do kterého se nešlo dostat. Stejně to sice dopadlo
špatně, protože jsme vyhodili celou policejní stanici a trezor zůstal zasypán
uvnitř sutin, ale alespoň jsem zjistil, jak to funguje. Pak jsem je vyzkoušel ještě
jednou a to na parkovišti u jednoho motorestu, mina, ač se to nezdá, je hodně
silná. Do asfaltu udělala metr hlubokou díru, která měla v průměru asi dva
metry. Byla to pořádná šlupka. Byl jsem rád, že jsem je vyzkoušel. Odpalování
je až dětsky jednoduché: Na mině se páčkou nastaví buď časový údaj až jedna
hodina (po minutě), nebo se volí druhý režim a tím je dálkový signál.
V křoví jsem položil cestičku z min. Byly od sebe vzdálený asi patnáct metrů,
což bohatě stačilo i v hustém křoví. Cesta byla dlouhá dvě stě metrů.
„Tak a teď stačí zmáčknout tenhle čudlík.“ A ukázal jsem na dálkáč. Pot z nás
lil, ze všech jak v největším parnu.
„Zajímalo by mě, kde jsou?“ Zeptala se Eleonora.
„To bych taky rád věděl.“ Přisvědčil jsem.
“Termovize!“ Vykřikla Míša. „Máme přeci termovizi!“
„No jo, máš pravdu. Vylezeme večer támhle na kopec a zkouknem okolí.“
Rychle jsem dodal. Je vidět, že jí to myslí. Termovizi jsme sbalili hned při
první návštěvě vojenské kolony. Je malá, dokonce může sloužit jako zaměřovač
na pušku.
Po večeři jsem se sám vydal na obchůzku. Míša chtěla za každou cenu se
mnou, ale tvrdě jsem ji odbyl. Zase je naštvaná. Poručil jsem jí, ať jde balit věci
do motorky. Jel jsem na kole, na hlavě noční vidění a termovizi. Byl jsem
doslova po zuby ozbrojen. Nejprve náš samopal vz.58 se čtyřmi zásobníky, dvě
čezety s tlumičema, taktickou vestou, Superredhawk, nože a Kevina. Minám