Záchranář

Otočil jsem se a vypadnul z boudy. Hodila po mě nějakou botu, totálně
namíchnutá. Trvalo jí to tři čtvrtě hodiny než se oblíkla, na hlavě tradiční
rozcuch a na sobě ten svůj pytel. Zase spolu nemluvíme. Vyrážíme ze dvora,
pečlivě za sebou zavírám bránu.
„Co budeme dělat v těch Oplocanech?“ Zeptala se celá nafrněná. „ Doufám že
nejedem do toho prasečáku!“
„Jak to víš, že tam je prasečák?“ Docela mě udivily její znalosti.
„Protože to bylo pořád v televizi, největší prasečák v zemi… Koho to může
zajímat?“
„No možná dost lidí… a právě tam jedeme.“
„No to si děláš srandu, né??!! Co tam budeme dělat, já tam nechci!“ Hystericky
se na mě rozkřičela. Jenom jsem se usmál.
„Uvidíš.“ Nasraná až za horní mez se ode mne otočila. Moc dlouho jí to ale
nevydrželo, asi po půl hodině jízdy se zeptala:
„Tak řekneš mi konečně, co tam budeš dělat?!“
„Víš kolik prasat se tam chová?“
„Ne.“
„11 000. A my je všechny pustíme na svobodu.“ Zasmál jsem se svému
geniálnímu plánu.
„Tak za to tě zavřou!“
„Jo a ty jim to dosvědčíš. Viď?“ Ušklíbla se. „No ale já si myslím, že mě už
nemá kdo zavřít.“ Najednou sklapla.
x x x x x
Do Oplocan jsme dojeli asi za hodinu a půl. Prostějov je sice nedaleko, ale
museli jsme to dvakrát otáčet kvůli haváriím. Votrava. Se spolujezdcem si
člověk taky dvakrát nepokecá…
„Už se na prasátka těším.“ Začal jsem rozhovor, když z ní nic nevypadne, tak ji
třeba alespoň naštvu.
„A můžeš mi říct, proč je chceš pouštět?“ Zeptala se celá uražená.
„No protože za chvíli nebudou mít co papat.“ Nedůvěřivě se na mě podívala.
„Je tam jedenáct tisíc prasat a když je pustím, tak dejme tomu tak polovina
přežije zimu. Měla by tím vzrůst populace prasat v „revíru“. Chápeš, budeme
mít co žrát, prase je velice přizpůsobivý tvor. Docela tím obohatíme místní
genofond.“ Zase ten nedůvěřivý pohled.
„Já tam ale nejdu!“ Řekla rozhodně.
„Tak to o hodně přijdeš.“ Zastavil jsem džíp na okraji komplexu za takovou
betonovou zítkou a vydal se na obhlídku. Michaela zůstala v autě.
„Tak kde začnem?“ Prasata už docela řičela hlady, asi jim došlo jídlo
z automatických krmítek. Vešel jsem dovnitř a přes nos mě praštil příšerný
puch. Není divu, už tři dny jim nikdo nevykydal.
„Nejdřív si projdu celou sekci.“ Jestli to takhle s Míšou půjde dál, tak si budu
povídat jenom sám se sebou.
43