Záchranář

187
Další den po kremaci našich nepřátel jsem ucítil malé chvění půdy. Zatím
sotva znatelné, ale zesilovalo. Míša vyšla ze dveří, větřila ve vzduchu, vypadala
jak vlčice. Podívali jsme se na sebe.
„Nechceš si je vzít na starost? Já tu mám nějakou práci.“
„S radostí!“ Jsem rád, že jí můžu v něčem pomoct a taky jsem se pěkně nudil.
„Ale přiveď mi nějaké zajatce! A ať cestou nezemřou na infarkt!“ Pohrozila mi
prstem.
V dílnách za budovou jsem si nabrousil katanu, vzal trubku, za pás zastrčil
pány Smithe a Wessona a vyrazil jsem.
Běžel jsem silnicí k bráně s tou podivnou závorou. Tady se asi nejvíc zdrželi,
brána byla zohýbána jak do ní naráželi náklaďákama. Muselo je to stát hodně
úsilí…
Bránu jsem hravě přeskočil a běžel dál, svým dokonalým zrakem jsem ve sněhu
zahlídl jeden nevybuchlý granát. Zastavil jsem se.
„Jak já tě potvoro…“ Z dálky jsem na něj hodil kus pařezu, který jsem vytáhl
ze země. Poslušně bouchnul. Běžel jsem vstříc chvění. Za minutku jsem je
viděl. Bylo to šest nákladních aut, dva autobusy a tři džípy.
„Hmm. Míša mi bude závidět.“ Zahlídnul jsem párek pátračů na motorkách.
Začalo se stmívat. Můj čas pomalu přichází.
Zajímalo by mě, kolik těch lumpů tady v Evropě vlastně je a jestli jdou po nás
všici?
Kolona zajela k nejbližší vesnici a začali stavět hlídky. Část kolony, ale
odbočila k nám. Čekal jsem zahrabán ve sněhové závěji u cesty, auta projela
kolem mě. Když projelo poslední, zvedl jsem se a naskočil na poslední
nápravu.
„Kousek se s vámi svezu.“ Zamumlal jsem. Samomluva mě po injekci nepřešla,
asi to není nemoc.
Auta zastavila kousek od lesa a lidé z nich se postavili před ně. Začala agitace
za moje dopadnutí. Proslov vedl černoch (jak jinak), asi čtyřicátník a lidé mu to
jak se patří žrali. Docela dobře je zapálil pro následující boj. Z vedlejšího
náklaďáku vyndávali krabice s nočním viděním. To mě zajímalo. Nemůžu
připustit, aby mě v noci viděli. Naštěstí se ti co krabice vyndávali připojili ke
skandujícímu a mírně se vlnícímu davu (z jednoho automobilu jim pustili
nějakou oblíbenou raperskou kapelu), měl jsem tedy dost času, abych krabice
popadnul a zahodil asi sedmset metrů daleko do lesíka. Tam je nenajdou.
Vyskočil jsem na plachtu jednoho z automobilů a čekal.
Když skončil proslov, hlavní černoch rozkázal něco jako pohov a živel se
odebral nafasovat brýle. Strhla se mela. Když zjistili, že krabice chybí, propadli
panice. Hlavní černoch musel zakročit a vystřelit půl dávky ze svého
kalašnikovu do vzduchu. Rychle se pustila raperská kapela a ta dav trochu
uklidnila. Někteří se začali zase vlnit.
Velitel vyslechl „skladníky“, ti jako by popřeli, že nějaký bedny skládali,
z davu se začaly ozývat nějaké protesty. Bylo patnáct pod nulou a banda se
chtěla někde ohřát.