Záchranář

245
Jenže zbývající dvě patra byla dosti hlídaná a nevedla k nim jiná cesta než
přes schodiště. To ale bránilo šest nadlidí a posílali tam jeden granát za
druhým. Neměli jsme šanci projít. Pak ale jsem vymyslel geniální plán, jak na
celou věc vyzrát.
„Víš co? Uděláme to takhle: Ty sundáš ty jejich hadry a dáš mi je. Tím by na
mě ty granáty přestaly platit. Rychle vyběhnu po schodech, ty poběžíš pět
vteřin za mnou. Musíš dodržovat pořád stejnou vzdálenost, aby tě náhodou
nezranili, kdybych se někde zasek. Jó?“
„To určitě! Pět vteřin za tebou! Myslíš, že si nechám ujít takovou srandu?!“
„Nemel a poslouchej! Budem to muset tak udělat, tam nahoře…“ A ukázal
jsem směrem ke schodišti. „…bude peklo, dva nebudem mít šanci a ty, když
nebudeš mít brnění, tak jsi v hajzlu! Jestli vymyslíš něco lepšího, tak se ozvi,
ale pochybuju!“ Samozřejmě nevymyslela nic. Ač s nechutí, tak si sundala
svoje brnění a dala mi ho.
„Jestli zase něco posereš!“
„Já?“ Ozval jsem se dotčeně. „Kdy já jsem něco naposled posral…?“
Pochybovačně se na mě zadívala.
„Hlavně se prosím tě nikam nehrň, protože nemáš ochranný hadry a nahoře na
převlíkání nebude čas!“ Zamručela, že jsem nějakej chytrej, ale nakonec
souhlasila.
Odposlouchali jsme, jakou obránci mají strategii. Moc chytrý asi nebudou,
protože co čtyři vteřiny hoděj do chodby granát. Pak z nich někdo vykoukne a
zase granát. Musím se vejít do téhle „meno pauzy“ a vylítnout nahoru. Dostat
bych ji granátem nechtěl, mít ještě amputovaný ucho…
Na to, abych to stihnul vylítnout během dvou vteřin po schodišti nahoru, musím
mít pořádný rozběh. Situace je v tomhle pro nás příznivá, protože ke každému
schodišti vede asi dvacetimetrová chodba. Postavil jsem se na začátek chodby a
odpočítal. Nejdříve jsem si to zkusil dvakrát nanečisto a pak jsem vyběhl
spurtem nahoru, přehnal jsem se okolo Míši a za jeden a půl vteřiny jsem byl
nahoře. Chudák nadčlověk zrovna vykoukl, okovaná podrážka Mertenek mu
projela hlavou, druhého jsem zábradlím natrhnul i přes jeho ochranný oděv.
Buď to měl nekvalitně ušitý a nebo mám v pravé ruce hroznou sílu. Vtrhnul
jsem do místnosti, kterou drželi nadlidi. Byl tam taky ten „doktor“, co před
námi pořád utíkal. Oba na něj máme pifku.V hale bylo už „jenom“ pět nadlidí.
Jsou opravdu velmi rychlí, ale jednoho jsem ještě stačil „škrábnout“. Čtyři.
Moje výhoda byla v tom, že i nadlidi propadaj panice. Děsivě jsem zavyl a
vyloudil hrozivý basový patón. Nostalgicky jsem si vzpomněl na Dánsko.
Vlítnul jsem mezi ty čtyři. Dva se zjevně báli. Je vidět, že každý nadčlověk
není morálně zdatný. Jeden ale udělal výpad proti, jen náhodou jsem to vykryl a
zábradlí zasvištělo vzduchem. Vedle. Jsou opravdu velmi pohotoví. V tom tu
ale byla Míša, využila situace a chlapíka, kterého jsem napadl zábradlím,
chytla. Zaútočil jsem na hlavu. Sek malíkovou hranou do krku jen tak nikdo
nepřežije. Tři.