Záchranář

143
Přesunu se trochu víc doprava. Zbývají ještě čtyři. Musím riskovat, jdou
těsně u sebe. Zaznamenali nepřítomnost svých dvou kolegů, začali něco volat,
asi jejich jména. Vztyčím se asi deset metrů od nich a mačkám spoušť. Čezeta
ze sebe sype jeden náboj za druhým, ale posledního černocha nestihla, nebo
jsem ho spíše nestihl já. Střelil po mě, naštěstí měl v ruce taky pistoli a ne
kalašnikova. Dostal jsem ji přímo do hrudníku, naštěstí v těch místech mám
keramickou desku. Kulka šla těsně pod okraj, dva centimetry výš a byl bych
mrtvý. Náraz byl hodně silný, odhodil mě a já dopadl na záda. Černoch se na
mě vrhnul, překulil jsem se. Vytáhnul mačetu a seknul po mě. Jen tak tak jsem
uhnul, druhá rána šla zase do vesty. Chystal se ke třetí ráně, ale byl jsem
rychlejší. Na rozdíl od něj jsem pistoli nepustil, ale pevně ji držel. Střelil jsem
po něm, ve prostřed čela mu vykvetl rudý kvítek a v temeni mu hlava doslova
vybouchla. Inu, nařezaný špičky nábojů do kříže dělaj své. Zvrátil oči, jako
kdyby šilhal a spadl hubou do trávy metr ode mne. Rychle jsem vyskočil do
dřepu, rozhlížim se kolem. Nikde nikdo. Najednou nalevo ode mne něco
zašustilo. Otočím se zbraň připravenou k výstřelu.
„Nestřílej!“ Hrozně jsem se vylekal, jestli já si dneska nenaseru do kalhot, tak
to bude zázrak
„Tak co?“ Vyhrkl jsem. Usmála se. Kdybych ji neznal, tak bych se začal bát.
Ani s jedním neměla žádné problémy. Šikovná holka.
Dalekohledem zkoumám kopec.
„Je to v prdeli, viděli nás!“ Najednou se z kopce začoudilo. Deset metrů vedle
nás dopadla raketa. Spadli jsme na zem.
„Rychle pryč!“ Zakřičím na Míšu. Další rána, tentokrát hodně vzadu. Plazíme
se trnitým křovím zpět na cestu. Musíme se odsud rychle dostat. Konečně
pěšina. Za námi vybuchují křoviska, všude je plno čoudu. Někde začalo hořet.
„Pryč!“ Běžíme po pěšině, ona jediná není zaminovaná.
„Moment!“ Zastavuji Míšu.
„Musíme zaminovat ještě cestu!“ Najednou nevím, kam jsme dali těch pět
zbývajících min.
„Tady né! Je to až támhle!“ Míša ukazuje před sebe. Vůbec nevím kde jsem,
táhne mě za ruku dopředu.
„Tady!“ Ukáže na bedýnku v trávě. Už jsem se konečně vzpamatoval. Bereme
bedýnku s minama, každý za jedno ucho. Není moc těžká. Vracíme se. Švihnul
jsem s sebou na zem a hrabu v zemi díru, máme malý kopáček. Eleonora ho má
na kytky, když pleje skalku… Práce jde rychle, v hlavě mi šíleně hučí a puls
mám tak na sto osmdesáti. Další mina, Míša vše pečlivě zamaskovává. Je v tom
dobrá. Ale trvá jí to dlouho. Já mám díru vykopanou hned, ona se s tím hrozně
sere. Křičím na ni, zachvátila mě panika, myslím, že nestihnem položit všechny
miny, nebo že se něco posere. Její klid mě rozčiluje ze všeho nejvíc. Běžíme,
poslední mina. Hotovo. Svalím se vedle rotačáku. V bezpečí, alespoň na chvíli.
Přichází Eleonora. Civím na ni zezdola, usmívá se na mě. Nemám sílu vstát,
s námahou se posadím. Díváme se vzájemně do očí, snažím se vrýt do paměti
její tvář. Každou vrásku, každou pihu, zapamatovat si každou sebemenší
podrobnost na jejim obličeji. Už ji nikdy neuvidím, možná posledního dobrého