Záchranář

„Ale nejdříve jídlo.“ Dojeli jsme k jedné sámošce. Uvnitř klasický smrad,
psi nikde. Na chleba nemá cenu ani šahat, naházel jsem do vozejku zase nějaké
těstoviny, rýži, konzervy a nějaké polívky a omáčky.
„A hele píva.“ A hnedka jsem do sebe hodil jednu „Plzeň“.
„Vemu rovnou celou basu, taky nějakou kořalku a něco lepšího.“ Vzal jsem
dvě flašky dvanáctiletý whisky a Metaxu. Vše jsem naházel do vozejku a tradá
bez placení pryč.
„Moment, kartáček na zuby.“ Vzal jsem ještě nějaké mýdlo a voňavku.
„Všechno to naházet do auta a jedeme.“ Dojedu k autu a vidím tři psi očuchávaj
zvědavě zadní nárazník. Jeden si to ke mně namířil a přátelsky vrtí ocasem.
Napálil jsem ho asi ze dvou metrů přímo do hlavy. Nešlo neminout, kulka mu
prolítla hlavou a zaryla se do asfaltu. Míša se znechuceně otočila pryč. Ostatní
psi se se štěkotem rozutekli. Naházel jsem věci do auta a zabouchnul dveře.
„Taky si ho nemusel hnedka zabíjet, vůbec neštěkal.“ Vyhrkla ze sebe Míša.
„Aůůůůůů, haf,haf,haf!“ Napodobil jsem psí štěkání.
„Úchyláku!“
„Já se nenechám pokousat!“
„Von tě nechtěl kousnout, moc dobře jsem to viděla!“
„Ty už jsi asi zapomněla, co se stalo předevčírem! Viď.“
„Seš úchyl a všechny psy stejně zabít nemůžeš!“
„Já ti na ně kašlu, ale ať za mnou žádnej neleze!“ Nic na to neřekla a jen se tak
ušklíbla.
x x x x x
Dojeli jsme k benzínce, odtlačil jsem jedno auto a už jsem byl u stojanu.
„Nic. Sakra! Jak to? Nic neteče.“ Křiknu na Michaelu, ta jenom pokrčí rameny,
ani nevyleze z auta. Zkouším další stojan, pak ještě jeden. Nic.
„Aha, vona nejde elektřina, no to je jasný. Budu muset z nějakýho auta
vycucnout naftu.“ Obešel jsem všechny auta co stály u benzínky a řádně je
podojil. Měl jsem nakonec štěstí, kousek byl kamion, kterej zrovna odjížděl
z benzínky. Ještě jsem načepoval dva dvacetilitrový kanystry a hodil je do
kufru. Zajímalo by mě, jak by si poradila Míša…
„Jedeme domů.“ Žádná reakce, inu spolujezdec jak má být. Cestou jsem
alespoň vybral jedno policejní auto, tak mám nějaké patrony do zásoby. Musel
jsem jet přes město kvůli bouračkám dost pomalu, tak se za mnou seřadil
docela slušnej psí průvod. Zastavil jsem před barákem, těsně u dveří.
„Dělej, vylez první, já tě budu krýt ze střechy.“ Nikam se ji evidentně nechtělo.
„Tak dělej! A vem s sebou nějakou igelitku s jídlem sám všechno nepoberu!“
Neochotně se zvedla, popadla tašku otevřela dveře a hned byla u branky. Psiska
nic nedělala, jenom tak poštěkávala a vrtěla ocasama.
„Tak a teď já.“ Lezu zpátky poklopem do džípu, pejsci se osmělili blíž. Beru
tašku, pomalu otevírám dveře. A před sebou mám bernardýna, má na mě
přátelsky rozevřenou tlamu, teda ne na mě, spíše na moji tašku. Nechápu jak si
lidé můžou tak velké psy pořídit do města.
49