Záchranář

„No tak fajn. Chtěla bych dostat toho, kdo jim velí. A na ty naše trubky si
připíchneme ty bílí ubrusy, jako symbol, že se vzdáváme.“ Zase se uculuje.
Souhlasím. Vyskakuje do prvního patra a za chvilku přináší dva krásně bílé
ubrusy. Zručně je přiváže ke trubkám. Jedním kabátem, co zbyl po jednom
z černochů, utře obě zbraně a je hotovo. Zašklebí se na mě.
Jdeme ke vchodu, diskuse nabírá na obrátkách. Najednou se zjevujeme ve
vchodě s bílými praporci. Dav utichá, oči upřené na nás dva. Máváme
ubrusama nad hlavou. Dav propuká v divoký jásot, to nečekali. Divoce na nás
pokřikujou. Přejíždím pohledem po davu.
„683. Celkem.“ Povídám Míše. Když bleskově spočítám počet lidí.
„A dalších čtyřicet v zadu.“ Dodává Míša. Obdivně se na ni zadívám. Dav
oslavuje vítězství, střílí do vzduchu dlouhé dávky. Propásli svojí největší
příležitost.
„Teď!“ Řekli jsme oba najednou. Strhli jsme naráz bílé ubrusy a vrhli se do
davu.
x x x x x
185
Ten den z nebe pršela krev. Byla to jatka. Jako kosou jsme si klestili cestu
davem řvoucích lidí. Objevil jsem během těch dvou minut u sebe netušené
možnosti.
Na trubky se nám namotávali kusy střev a části oblečení, ale já byl s Míšou v té
nejlepší formě. Venku příjemných mínus deset a „práce“ šla dobře od ruky.
Chvílema jsem přes krev ani neviděl, věřím, že Míša ano, je přeci o hodinu
starší a zkušenější. Někteří se pokusili utéct, ale o všech jsme věděli. Za
hodinku jsme setřásli posledního z nich se stromu.
S některými Míša prováděla další dny výslech, aby se dověděla všechno. Je
v tom velice zručná. Velitele se dostat nepodařilo, chudák dostal infarkt, když
jsem se na něj vítězoslavně zašklebil, že ho mám živého. Chytli jsme však jeho
zástupce, chvíli, opravdu chvíli odolával, ale pak všechno vyzvonil. Když viděl,
jak Míša rozžhavenou jehlou pomalu vypaluje jeho kolegovi oči, tak pustil
tradičně do kalhot a pak už všechno řekl.
Mě výslechy nebaví, kdo má pořád čuchat ten smrad z výkalů.Tuhle práci
nechávám na ženskou, má větší fantazii. Když umřel poslední z útočníků a
Míša naposledy oběhla oplocený pozemek, aby se ujistila, že se tu nikdo
neskrývá. Vycucnul jsem ze zaparkovaných automobilů benzín a začal nosit
těla nepřátel na hromadu. Kousky pod 500gr nechávám ležet, o ty se postará na
jaře místní fauna. Normálně bych se na nějaký úklid vykašlal, ale znáte
ženský…, nějak se jí to tu zalíbilo, chce si tu něco proštudovat.
Ale k něčemu to bylo přece jenom dobrý, když jsem nosil nepřátele na
hromadu, něco můj zrak upoutalo. Byla to moje stará katana.
„Heuréká!“ Vykřikl jsem, jak starý vynálezce pln radosti.
„Můj miláček!“ Nechal jsem ho někde v domě ve Francii a teďka jsem se s ním
zase setkal.