Záchranář

197
Nemusel jsem mít strach, vše bylo moc pěkné a romantické. Míša byla
stejně divoká a zvrhlá jak posledně. Pak se ke mně zcela vyčerpaná přitulila a
jemně mě oslovila:
„Ty můj králíčku…“ Začervenal jsem se. Takové vyznamenání.
Pak jsme spolu probírali další postup proti našim, nebo lépe řečeno mojim
nepřátelům. Na jedný věci jsme se shodli hned, budeme postupovat společně.
Je dobré, abychom jeden druhému kryli záda. Už se o nás začli šířit určité
zvěsti… Míša vyslechla jedno spěšné hlášení vysílačkou, kde nás dotyčný líčil
jako zplozence pekla…taková nechutnost! Nerad bych se tedy dočkal ze strany
našich nepřátel nějakého překvapení.
„Vezmem s sebou trubky?“ Zeptala se Míša, když jsme zase doběhli „domů“.
„Víš, voni vypadaj tak nějak hrozivějc.“ Krásně se na mě usmála. Mám ji moc
rád.
„No, můžem je vzít s sebou, já si s sebou beru ještě starou katanu a to
„pětikilo“.“ Myslel jsem pány Smithe a Wesona.
„Ty meče jsou výborný, ale ty nerezový trubky… Víš, mě připadá, že na ně
jsou ty meče škoda. S tím zábradlím si člověk užije víc srandy.“ Ten její
koketní výraz se mě hrozně líbí. Ale zase začínám myslet jen na to jedno…
x x x x x
„Co uděláme s tou přebytečnou modrou tekutinou?“ Zeptal jsem se Míši.
„Já bych vytrhla trezor a někde ho zatím provizorně zakopala, než na něj
vymyslíme definitivní úkryt.“
„To by šlo.“ Odvětil jsem a vydali jsme se společně do kanceláře pana ředitele.
Trezor šel stuha. Měli jsme s ním oba co dělat, než jsme jej vykopali ze zdi.
Tady odvedla stavební firma opravdu dobrou práci. Trezor byl pěkně těžký,
museli jsme ho nést dva. Vono se pět tun docela pronese. Odtáhli jsme ho do
lesa, Míša pro něj vykopala docela hlubokou jámu. Já jsem zatím tahal nějaké
kusy betonu a těžká železa. Tím jsme trezor obložili, celé jsem to zaminoval a
díru jsme zase zaházeli. Teďka máme nějakou jistotu, že se „modřenka“ (tak
jsme překřtili modrou tekutinu) nedostane do nepravých rukou.
Oba jsme se ještě vykoupali a oblékli do neprůstřelných kimon. Zkoumal jsem
materiál, ze kterého je kimono „upleteno“ a došel jsem k závěru, že to nemůže
být z našeho světa. Nebo mi poslední dobou něco uniklo.
Matroš je neuvěřitelně, ale opravdu neuvěřitelně pevný a odolný. Když si
vemu, že na důležitých místech je zesílen, tak si nedovedu představit, co by tu
látku dokázalo porušit. Zkusil jsem ji prostřelit „pětikilem“, ale ani si
neškrtlo… Zajímavý. Do kapsy na hrudníku jsem ale pro jistotu vsunul
přídavnou keramickou destičku. Bůh ví, co nás v budoucnu čeká.
Řádně vystrojený a vybavený, jsme nanosili do budovy Gentechu výbušniny a
sudy z benzínem z nedalekých kasáren. Vše jsme pečlivě rozmístili a na dálku
odpálili. Ozvala se tlumená exploze, skla oken ale vydržela. Plameny začaly
šlehat z rozbitých vstupních dveří. Vypadalo to jako výstupní tryska rakety,
plamen byl dlouhý dvanáct metrů a v okolí okamžitě roztál veškerý sníh.