Záchranář

288
vnímavý, už teďka se u něj začíná vyvíjet takzvaný šestý smysl. Nedávno
jsem zpozoroval, když jsem si s ním hrál, že kouká na vstupní dveře, když tu
přišla Míša. Zeptal jsem se ho, jestli mámu slyšel přicházet, protože já neslyšel
nic a on mi odpověděl, že věděl, že přijde máma. Když jsem se ho zeptal, jak to
mohl vědět, tak mi odpověděl, že to prostě věděl.
x x x x x
S Martinem se život zdál lepší, nebo alespoň né tak nudný, jaký jsem si ho
představoval. Ještě jsem se několikrát zastavil v Umee a dokonce se mi
podařilo zpravit terénní Pajero a objet několik vojenských posádek. S Míšou
jsme vybudovali kolem naší osady bezpečnou zónu. Umístili jsme tam několik
stovek nášlapných min a kilometry ostnatého drátu. Nemoci se nám úspěšně
vyhýbaly, asi v nás přeci jenom zůstaly nějaké předchozí geny, po transformaci
organizmu. Nejvíc jsem se bál slepého střeva, to by byl konec. Nebál jsem se
bolesti, kdyby mi Míša musela rozříznout břicho, ale toho, že se to zanítí nebo
že vykrvácím.
Na bolest jsem si zvyknul, dokonce jsem se někdy sám úmyslně pořezal, nebo
si drtil ruku ve svěráku a těšil se z bolesti. Míše jsem to tajil, ale i na ní jsem
někdy našel podivné jizvy. Když jsem se ptal na příčinu těchto jizev, byly to i
velké modřiny, tak vždycky zčervenala a odbyla mě, že mi do toho nic není.
Bolest byla pro nás pro oba něco jako droga, kterou si sami podáváme. Zažili
jsme jí za svůj život tolik, že bez ní nedovedem žít. O to víc se ale snažíme od
bolesti uchránit Martina, je to naše jediná naděje a asi jediný důvod proč jsme
ještě na živu.
Pak už šel rok za rokem, benzín a nafta už byly znehodnoceny a na výlety do
města udělala taky tečku jedna obrovská větrná smršť, která přišla tři roky po
narození Martina. Tisíce stromů popadaly přes sebe a neumožňovaly normální
průchod lesem, natož jízdu po silnici. Herberta rozlámaly kry, potopil se hned
vedle mola. Bylo mi ho líto, kdybych měl sílu jako před lety, nebyl by pro mne
problém vytáhnout ho na sucho. Takový konec si nezasloužil. Byli jsme tu
sevřeni z obou stran lesem a ven jsme chodili jenom na výpravy za zvěří. Ta se
podstatně rozmnožila, nejvíc ale vlk a rys. Občas jsme spatřili i medvěda, ale tu
v „ohradě“ jak jsme překřtili naší osadu jsme proti všem šelmám v bezpečí.
Ven vycházíme pouze se zbraní v rukách. Martin je neuvěřitelně vyspělé dítě,
nejenom psychicky, ale i fyzicky zdatný. Dokáže hrozně rychle a dlouho běhat,
vyskočí i do výšky dvou metrů. V pěti letech!!! Pořád nás překvapuje, vyzvídá,
jak se počítají zlomky a hrozně ho baví převádět jednotky. Jednou mě uvedl do
rozpaků, když se mě zeptal jestli bych nedokázal spočítat váhu zeměkoule…
Odpověděl jsem mu že to v tuto chvíli není důležité a ať se de raději učit
jedovaté byliny. Večer se mě pak Míša ptala, jestli to dokážu…