Záchranář

179
„Né, já jsem ho držel jenom jednou rukou.“ Soukám ze sebe, bolestí se mi
kroutí huba.
„Seš vůl! Jdeme, dveře dlouho nevydrží!“ Zvedá mě, ruka mě hrozně bolí. Tepe
mi v ní taková tupá bolest, občas to vystřelí až k lokti. Nedá se to vydržet.
Vzpomínám si na toho černocha ze včerejška… Co asi ten musel cítit, když mu
Míša stahovala kůži ze zad.
Míša mě táhne do patra.
„Kde to jsme? Slyšelas někdy slovo Gentech?“ Ptám se Míši. Otáčí se na mě.
„Ne. Musíme to tu zkouknout a pak jim to u těch dveří osladíme. Doufám, že i
okna jsou ze stejnýho materiálu.“
„Já zase doufám, že ta budova má jen jeden vchod.“
„S tím nepočítej! Myslím, že jsem v zadu viděla stejný dveře, jako tyhle.
Musíme je najít! Jdi támhle tou chodbou a zkus najít další vchod.“
„Ty chceš…“
„Jo, musíme se rozdělit, běž!“ Políbila mě. A vyběhla po schodech do patra.
Doufám, že ji nevidím naposledy. Křiknu na ni, ať je opatrná.
„Kurva, proč zrovna já?“ Procházím přízemím a sestupuju po schodech dolů.
Dveře po levé a po pravé straně. Všechny jsou zamčené. Nevypadají ale moc
bytelně. Nabíjim revolver novými patronami, doufám, že už z něj nebudu
muset střílet. Zlatej Casull…
Dobíhám na konec chodby. Probíhám kuchyní, je tu hrozný smrad, ale žádné
mouchy. To je dobře. Z kuchyně mířím zase po schodech dolů a dostávám se
do podobný chodby jako u těch prvních dveří. Tuším, že by to mohlo být ono.
Metu schody po třech, v ruce mě stále tepe. Konečně.
Dveře a před nima stojí tři černoušci, zkoušejí je rozbít pažbou… Jsou stejně
blbí jako já. Dovnitř nevidí je to polepeno polarizační fólií. Strhávám samopal.
„To je jak na čekané.“ Po chvíli je napadne, že by mohli vyzkoušet otevírání
přes klávesnici. Zamířim na vchod. Dveře se začaly otevírat. Smějou se. Jdou
dovnitř, za nima jdou opatrně další.
Střílím, mám nastaveno na „dávkou“. Kalašnikov ty tři doslova semele. Tohle
mě baví. Vytahuju granát z kapsy a posílám ho vchodem ven a pak další. Před
vchodem se strhne mela. Nejdříve jak slyšeli střelbu, tak se vrhli bezhlavě
vpřed a teď se pokoušejí ve vteřině zmizet. Směju se a posílám jim do zad
zbytek zásobníku. Vůbec mi není hanba. Granáty vybuchují, podle toho, jak je
zacákané sklo na dveřích, tak šly do černého. Běžím ke vchodu a chca nechca
vytahuji revolver. Křečovitě ho svírám, dveře se začínají zase zavírat. Před
vchodem leží asi deset mrtvých a raněných, což je v podstatě stejné. Držím ho
oběma rukama a zlomené zápěstí hrozně bolí. Střílím, klávesnice je na kusy.
Dveře se zavřely. Vysílením dopadám na podlahu. Musím si chvíli odpočinout.
Asi po půl hodině, kdy jsem pozoroval černochy, jak bojácně vykukujou zpoza
rohu, jsem si vzpomněl na Míšu.
„Musím jí pomoct, jestli nemá nějaký problém.“ Chci se zvednout, ale jsem
hrozně utahaný…
Slyším jak kapky deště dopadají na sklo dveří. Prší. Otevřu oči. Asi deset
černochů zuřivě střílí do dveří.