Záchranář

156
že někdo letí vedle mě, akorát se nedokážu otočit a zjistit kdo to je. Piju a
zase lítám. Všude je zmrzlá a zasněžená krajina, mě je však teplo.
Pak se budím, je mi už lépe. Koukám kolem sebe, mám žízeň. Míša nikde,
hlava mi padá zpátky na polštář. Pak najednou vchází, ani jí přes to dříví není
vidět. Hodí ho na zem, rovnou na parkety, z čela si utírá pot. Najednou mi
připadá hrozně krásná, v životě bych ji za nic nevyměnil. Koukne se na mě,
krátce se usměje. Jenom na chvíli, pak zase ten vážný obličej. Přiloží do kamen,
musím se trochu stáhnout pryč, jde z nich hrozný horko.
„Na.“ Podává mi teploměr. Strkám si ho do podpaždí. Ležím na zádech a
čumím do stropu. Jsou na něm přilepené nějaké desky. Asi polystyrén. Proto to
horko.
Vyndává mi teploměr.
„Kolik?“ Ptám se.
„Je to lepší.“
„Kolik?“ Mám právo vědět kolik mám stupňů, proč mi to nechce říct?
„Lež a nemel! Spolkni to!“
„Co to je?“ Ptám se, začíná mě štvát.
„Dělej, pomůže ti to!“ Polykám, je to hořký. Zase se mi klíží oči. Nic se mi ale
nezdá. Spím, občas piju, připadám si jako loutka, se kterou někdo manipuluje.
Pak se zase budím, Míša leží vedle, spí. Tulím se k ní.
„Díky.“ Říkám, nevím jestli mě slyší. Ale myslím že jo. Nic neříká. Ráno vaří
jeden kýbl za druhým, v pokoji je hrozné vedro. Jak v sauně, potím se i na…
Jsem úplně slepený.
„Co to pořád vaříš?“
„Vykoupeš se. Smrdíš jako prase!“ Nic necítím. Nutí mě vstát a jít do
koupelny. Je tam plná vana horké vody. Páří se z ní.
„Slíkni se!“ Poslouchám. Stojím před ní nahý a čekám na další pokyny. Směje
se.
„Co koukáš vlez tam!“ Zkouším vodu, je příšerně horká.
„Je vařící!“ Bránim se.
„Není, je dobrá. Zkoušela jsem ji.“ Chvíli odporuju, je ale nesmlouvavá, po
další facce lezu do vany. Musím pomalu, nejdřív si připravit kůži, že se vodou
pocákám a pak si klekám. Nakonec si do vody i lehnu. Je to jak v pekle, kde
hříšníky zaživa vaří ve vodě nebo v oleji.
Nakonec je to ale příjemné. Asi čtvrt hodiny jenom tak ležím, pak mě Míša nutí
si sednout a drbe mi záda. Ve vodě jsem byl asi půl hodiny, byla to paráda.
Jsem slabý. Vstávám, ve vodě plavou takový divný věci, nedívám se na ně.
Rychle vytahuji špunt, stydím se. Chci aby ta špinavá voda rychle odtekla pryč.
Dává mi nějaké pruhované pyžamo… Zase se bráním, nechci ho, ale nedá si
říct. Nakonec kapituluju.
Jdu zpátky do „ložnice“. Míša, co jsem se koupal, vyměnila ložní prádlo. Mám
nové peřiny. Zase spím. Budím se až další den.
Jsem hrozně slabý, ale je mi už dobře. Mám hlad. Míša mi dává polévku, voní.
Snědl jsem k tomu celou bednu sucharů. Zkouším chodit, zatím jenom po bytě.
Jsme ve dvoupatrové bytovce nalepené těsně ke svahu. Okolí je zasněžené.