Záchranář

„Jo.“ Musel jsem se posadit, ale opatrně, v noci jsem se celej svlíknul, jak
jsem byl zpocenej. Peřinu jsem měl jenom kolem pasu. Se zájmem a zcela bez
ostychu si prohlížela moje tělo. Kouknul jsem se na ni, už mi zas tak hnusná
nepřipadla. Neměla ty svoje hnusný culíky ani ten pytel, v kterým chodí
oblečená. Koukali jsme se na sebe, pak praví:
„Tobě to taky trvá.“ Vsunula mi ruku pod peřinu a vzala ho do ruky, pořadně
zmáčkla a vrazila mi jazyk do pusy. Málem jsem explodoval…
Pak začala rukou pohybovat nahoru a dolů a mačkala mi ho ještě víc. Položila
mě na postel a strhla peřinu. Ležel jsem před ní úplně nahej, zase ty zkoumavý
pohledy. Trochu se usmála. Stoupla si a začala se pomalu svlíkat…no takhle
kdyby zhubla o patnáct – dvacet kilo…to by byla bomba.
„Roztáhni nohy.“
„Co? Já?“ Vyhrkl jsem ze sebe.
„Jo ty! A dělej, pořádně!“
„Myslel jsem…“
„Ty pořád myslíš.“
„Co chceš dělat?“
„Uvidíš, neptej se pořád…“ Poslechnul jsem ji. Klekla si mi k nohám a pak…
už si skoro nic nepamatuju. Tohle bych teda od ní nikdy nečekal. Profesionálka.
Leželi jsme vedla sebe a horečka byla ta tam.
„Kde ses tohle…naučila…?“ Jenom se usmála a povídá:
„Měla jsem dobrého učitele na gymplu, seš mu docela podobnej… Tak mě
napadlo, že bychom mohli začít tímhle…“
„Dobrej nápad.“
„Ty toho moc nenamluvíš viď?“
„Ale jo, jenom… nevím co bych měl pořád povídat. Všechno je v prdeli. Svět,
který jsme dřív znali už asi neexistuje. Pořádně se v tom nevyznám, vylezeš
z jeskyně a všichni lidi…fuč. Tohle nechápu.“
„Já taky ne. Jak mohli jen tak zmizet, kdyby po nich alespoň něco zůstalo…
Ani zuby… To je mi taky divný. Kam chceš vůbec s tím náklaďákem jet?“
„Ještě nevím. Asi Španělsko, nebo Francie, někam na jih.“
„Proč zrovna tam?“ Podivila se.
„Protože tam mají mírnější zimy, nemusíš tolik topit. Chtěl bych najít nějakou
vilku u moře, dobře oplocenou, kvůli psům, velkej pozemek aby se tam dalo
něco pěstovat… Nevím, možná že cestou někoho potkáme.“
„Třeba to zasáhlo jenom náš stát…“
„Myslím že ne, protože když si pustíš rádio, tak nic není slyšet, žádná stanice,
ani na dlouhejch vlnách.“
„Chtěla bych do Prahy, podívat se domů.“ Myslím, že se do Prahy nedostanem
ani v tanku. Je tam velká koncentrace automobilů. Nechci jí ale brát iluze.
„Zkusíme to.“ Políbila mě. Dala mi hlavu na prsa a začala mi rukou šmejdit po
břiše. Zase ten tlak v podbřišku…
„Už zase?“ Zeptal jsem se potichu.
„No a proč ne?“
„Musím se vykoupat, hrozně jsem se v noci potil…“
55