Záchranář

„To by byla škoda, právě mě to začalo bavit.“ Udiveně se na mě podívá.
„Bavit?“ Zakroutí hlavou.
„Dyť já už ani jinej život neznám, než se brodit po kotníky v krvi. Kdo by si
pomyslel, že tenhle rok budu nějakej genetickej mutant, pro kterýho není
problém hodit tunový balvan kilometr daleko a který bude mít jednu ruku
naroubovanou z nějakého vorangutana!“ Míša se zamyslela.
„Skončíme to, chci žít zase normálním životem. Víš, jak jsme si slíbili…“
Vlhký oči.
„Já vím.“ Obejmul jsem ji. Muselo to vypadat divně, dva „lidé“ objímající se
uprostřed zmasakrovaných mrtvol.
„Jdem to skončit, ale rychle, ať nezmagoříme dočista.“ Řekl jsem a vyrazili
jsme dokonat co bylo nutné.
x x x x x
203
Další dvě skupinky jsme objevili až druhý den. Šly potichu, asi se doslechly o
našich mimořádných schopnostech. Jedna skupina měla asi dvě stě lidí, v té
bylo nejvíce ženských. Asi třicet. Ty jsem nechal Míše. Zvládla to.
Druhou skupinu jsme chytli až pozdě večer v lese. Trochu jsme si s nima
zašpásovali. Nejdřív jsme odstranili hlídky kolem tábora. A pak jsme jim utrhli
ruce a nohy a začli to házet do stanů ke spáčům. Zprvu nevěděli o co jde, to
však jenom do prvního nálezu utržené končetiny. Trochu jsme je podcenili,
měli na nás připravené tři velkorážové kulomety. Byli na nás připravený, věděli
že přijdem, ale nevěděli kdy.
Palba z kulometů byla vražedná, Míšu nabrala dávka z jednoho kulometu přímo
doprostřed hrudníku, zvedlo jí to a odkoplo asi deset metrů daleko. Nebýt
kimona, tak bych ji asi nedal už dohromady. Musíme být opatrnější. Po
kulomeťákovi jsem hodil trubku a vyskočil s divokým řevem s katanou v ruce.
Řádil jsem mezi nima jako „černá ruka“, než mě jeden z těch blbců sejmul
RPGéčkem. Tedy pokusil se sejmout, výbuch šel naštěstí těsně přede mně, tak
jsem jenom dostal asi tunou hlíny do obličeje. Je to… nepříjemné.
Pak se vzpamatovala Míša, trubku nezahodila a se šíleným řevem, kdy chlapci
na chvíli ztuhli a přestali po nás střílet se vrhla přímo do středu dění. Jenže tam
už jsem pracoval já. Málem jsme se navzájem posekali.
Nakonec to vše dobře dopadlo, teda pro nás, pochopitelně.
„Doufám, že už jich moc nezbývá.“ Odfrkla si Míša. „Už mě to sere!“ Poslední
dobou nějak zhrubla, mám o ní starost.
„Měli jsme na ně vlítnout a zlikvidovat je a ne dělat blbiny.“ Dodal jsem já,
Míša jen přikývla, svalila se na zem a oddychovala. Měla toho dost. Já zase
musím říct, že má nová ruka mě příjemně překvapila, už se té staré plně
vyrovná a navíc je delší, což má obrovskou výhodu. Kdyby nebyla tak hnusná,
tak by to byla docela dobrá „koupě“.
Kontroloval jsem si zranění a taky se umyl v nedaleké řece. Zjistil jsem, že na
bývalým pahýlu není ani stopa po jizvě, dokonce se zdálo, že rozdíl mezi bílou