Záchranář

110
„Buď už zticha! Seš normální debil, Ikea je náhodou v poho.“
„V čem? V poho? Co to je zase za vyraz? Takhle na mně nemluv! Já ti říkám,
že takovej pěknej barák nezaneřádím podělaným reciklátem!“
„Jakej reciklát…?“
„Ty prasata dělaj nábytek ze všech možnejch sraček, hlavně ne ze dřeva, to si
nevěděla? Jestli Švédové něco posrali, tak to je Ikea!“ Trval jsem na svém.
„Seš úplně vymazanej! Každej normální člověk ti řekne, že Ikea má styl a je
super! Taky tam dobře vařej, mají suprový párečky a kafe tam můžeš vypít
kolik chceš!“
„Tak já si budu kupovat nábytek kvůli nějakejm posranejm párkům?! Tobě
vopravdu přeskočilo!“
„Tak dost, já už se nechci hádat!“
„Já se nehádám, hádáš se ty!“
„Ty se hádáš, já se nehádám!“ Musel jsem zavřít oči a napočítat do deseti.
„Vobraďme list, tady bych si prostě dokázal představit zbytek života. Na
tomhle trávníku bychom pěstovali nějaké ovocné stromy, taky brambory, hrách
a další zeleninu.“
„No, byla by to paráda. Vyložíme věci ze scánie a už nic hledat nebudem.“
To mě docela dojalo. Že bychom našli nový domov? Obejmuli jsme se. Nebylo
v tom nic sexuálního, jenom takové malé souznění. Hádka byla zažehnána. Oba
jsme mysleli na jedno… Zajímalo by mě, jak to vypadá doma… Špinavé,
neuklizené ulice, zdivočelí psi, popadané stromy… Bordel. Tady to uděláme
jinačí. Vraky naházíme do škarpy a o nejbližší okolí se budem starat. Musíme
sem natahat spoustu zásob na zimu, především konzervy a sušené potraviny.
Taky léky a oblečení. Nářadí a ještě nějaké zbraně. Musím se naučit zacházet
s lodí, abychom mohli lovit ryby na volným moři. Tisíce a tisíce věcí musíme
udělat a jsme teprve na začátku… Stáli jsme tam v objetí spolu asi deset minut
a každýmu utíkali myšlenky jiným směrem. Oba jsme ale při tom mysleli na
jedno: Tohle je nový domov, možná nový začátek lidstva. Bůh ví, jestli to ještě
někdo přežil, musím zkusit zase naladit rádio, nebo u policajtů vysílačku…
Uvidíme. Tolik práce…
„Pojď deme spát, zítra vyložíme věci. A začnem se tu zabydlovat.“ Přikývla,
slzy na krajíčku. Pak řekla:
„Podívej!“ A ukázala na moře. Nádherný západ slunce, z téhle výšky byl
doslova úchvatný. Chvíli jsme tam tak stáli, drželi se za ruce. Je to jedna z mála
dobrých chvil, co se člověku vryje navždy do paměti a do srdce. Počkali jsme
až slunce téměř zalezlo a pak se vydali spát.
Další den byl ve znamení vykládání věcí ze scánie. Za celou dobu jízdy se
neobjevila jediná závada, auto šlapalo jako hodinky. Sice na něm ještě něco
najezdím, ale největší úsek své cesty má za sebou. Nafta se brzo zkazí a
nezbude nic jiného, než chodit pěšky, nebo jezdit na kole. Tím se dostanem do
pravěku… Budem sice nějakou doby využívat výdobytky moderního světa:
pušky, nepromokavý bundy, boty atd. Ale jednou přijde i jejich čas a všechny
tyhle věci se rozpadnou. Nechtěl bych u toho být. To si raději Rugerem vpálím
kuly do hlavy…