Záchranář

194
„Tak moment, teď když si to nakous, tak to vybal!“ Nedala se tak
jednoduše odbýt. Zastavil jsem se zkřížil ruce na prsou a řekl:
„Zítra.“ Nakrkla se.
„Dělej, řekni to, co to je za dárek.“ Žadonila.
„Ne.“ Teď se naštvala
„Tak to z tebe dostanu!“
„Nedostaneš!“ A udělal jsem trojité salto v zad. Míša za mnou. Začla mě
nahánět po budově, zahnala mě do slepé uličky. Musel jsem proskočit tím
nerozbitným oknem. Běhali jsme jak blázni nocí po areálu Gentechu a vyli do
noci jak vlci. Ptáci a všechna další zvířata utekla už dávno před naším řáděním
pryč. Utrhnul jsem ve skoku nějakou silnou větev a než jsem dopadnul na zem,
tak jsem jí měl oholenou na pěknou hůl. Míša mě napodobila. Pustili jsme se do
sebe, mlátili jsme se hlava nehlava. Nestranný pozorovatel by si musel myslet,
že mu pouští zrychlený film. Z holí lítaly třísky, pak se mi hůl podařilo zlomit.
Jeden konec jsem hodil po Míše, odrazila ho, ale zůstal jí nekrytý bok. Kopem
jsem jí připíchnul k protějšímu stromu.
„Vzdáváš se?“ Byl jsem celý udýchaný.
„Nikdy!“ Vykřikla, přerazila jednou rukou hůl, druhou si vyškubla kus co z ní
trčel a vrhla se na mě. Váleli jsme se po zemi, některé menší stromky jsme při
tom vyvrátili… Nakonec se mi jí podařilo dostat na záda a dát jí válečky.
Přehnaně u toho vřeštila. Pak mě setřásla a hodila na protější smrk. Dopadl
jsem tak nešťastně, že jsem se taky napíchl na pahýl větve. S vítězným křikem
se na mě vrhla a přirazila mě ke kmeni. Větev mi nepříjemně tlačila na páteř a
žaludek. Míša se na mě doslova přisála a nedovolila mě sebemenší pohyb.
Musel jsem na ní nějak vyzrát, nemohl jsem připustit, aby mě porazila ženská.
Dal jsem jí pusu, nejdřív se nechtěla obměkčit (asi tušila nějakou podlost), ale
když jsem jí zajel jazykem do úst tak změkla a povolila sevření. Chvíli jsem jí
nechal, bylo to docela příjemné.
Z nenadání jsem se zhoupnul a oběma nohama jí od sebe odkopnul. Letěla asi
třicet metrů, než narazila do obrovského dubu, ze stromu na ní spadla asi tuna
sněhu. Cítil jsem, že tohle jsem přehnal. Skočil jsem směrem ke sněhové
hromadě, už se začínala zvedat na nohy. Chytnul jsem jí obě ruce na záda a
povalil na zem. Plivala sníh.
„Tak tohle si posral!“ Kašlavě vyplivovala sníh. Zadržoval jsem v sobě smích.
Mám takový blbý zvyk: Čím víc jsem v prdeli, tak mi to připadá srandovnější.
„Počkej až mě pustíš!“ Dál vyhrožovala. Musel jsem něco udělat.
„Ale no tak, nemohl jsem jinak.“
„Počkej!“ Byla hodně vytočená, kroutila se, ale držel jsem jí pevně.
„Tohle ti nedaruju!“
„No tak Miško. Pochop!“ Zkoušel jsem jí obměkčit.
„Si hnusnej podrazák!“
„To není pravda, narazila si mě na tu větev. Co jsem mohl dělat.“
„To bylo svinstvo, cos udělal!“
„No jó, ale… chtěl jsem ti dát ten dárek“ Dal jsem jí pusu na ucho. Cukala se.
„Co zas zkoušíš za fintu. Tohle na mě už neplatí.“