Záchranář

268
Stockholm je město rozkládající se na mnoha ostrovech, tam raději
nepojedem, neznám cestu a chci se vyvarovat zbytečných karambolů. Doufám,
že se do dvou dnů dostanu na místo našeho trvalého pobytu.
Když se ohlídnu za minulým rokem, tak jsme pořád jenom cestovali a před
někým utíkali. To musí skončit.
Večer přišla Míša s tím, že se budem muset někde zastavit pro zásoby, nářadí,
ale hlavně věci pro miminko. Nejlepší to bude v nějakým velkým městě.
V úvahu připadal právě Stockholm a Umea.
Jednoznačně jsem zvolil druhou variantu. Do Stockholmu nechci zajíždět. Jak
jsem na mapě spatřil tu spoustu malých ostrůvků, tak se mi zježily vlasy na
hlavě. Míše to bylo kupodivu jedno a tak jsme se nemuseli hádat.
Ráno jsme vypluli zase dál. Do Umey bych se chtěl dostat zítra, nejpozději
pozítří, počasí bylo nestálé, po obloze se zase honila mračna. Naštěstí nefoukal
žádný vítr, cesta mě stála dost nervů, protože jsem pořád koukal na oblohu a na
moře kolem.
Odpoledne jsme vpluli do Botnického zálivu. To je takové malé moře, po levici
je Švédsko a po pravici Finsko. Ústí zálivu střeží ostrov Aland, který náleží
Finsku. Je obrovský a divoký.
Ostov jsme si krátce prohlédli a pak zabočili k pobřeží Švédska, včas najít
kotviště je základ pro bezpečné nocování. To se mi podařilo v městě zvaném
Sundswal.
Sundswal je veliké město, asi jako naše Pardubice. Jeho historické centrum je
celé postaveno z kamene. Je v něm obrovský nákladní přístav. Jak tak na Míšu
koukám, tak se tu zdržíme dýl…
x x x x x
„Nepudeme se podívat po městě?“ Už je to tady, demonstrativně jsem obrátil
oči s sloup. Hodila po mě hadr.
„Fuj! Seš prase!“ Vyplázla na mě jazyk.
„Dělej! Obleč se!“ Musel jsem kapitulovat, sice se mojí pravačky bojí…ale.
Po celodenním nákupu, kdy mě vláčela od jednoho kšeftu k druhýmu, jsem
usoudil, že jsem se měl přeci jenom bránit. Sama Míša táhla tři úplně plný
vozíky.
„To nevím kam to nanosíme, tohle Herbert neuveze…“
„Nežvaň, zítra jdeme znova. Nechceš zprovoznit nějaký auto?“
„Tos uhodla!“
Dokodrcali jsme se k přístavu, letošní zima musela být krutá. Tak obrovský
město, ale žádná psiska. Škoda, postrádám čerstvý masíčko. Druhý den Míša
rabovala jenom plíny, někde objevila dvoukolák a už jsem ho tlačil. Mluvila
něco o džentlmenství a tak mi nezbývalo nic jiného, než si zahrát na tažné
zvíře… Plíny zabraly celou kajutu, do druhý jsme nacpali toaleťáky. To byl
zase můj nápad. Není nic horšího, než když si nemáte čím utřít zadek…