Záchranář

etonovou zdí byl opravdu dobrej nápad. Vlezl jsem do auta a přivítal mě
kyselý obličej mýho spolujezdce.
„Tak tohle si fakt přehnal! Víš jakou ty prasata tady udělaj škodu?!“ Rozřechtal
jsem se a zařadil jedničku. Nasupeně se otočila k oknu.
„Pojedu se podívat domů.“ Otočila se na mě a kývla.
„To je dobře, měl by ses tam podívat.“
„Není to daleko, asi patnáct kiláků.“ Cestou jsme míjeli spokojeně chrochtající
tvorečky, kteří pilně sklízeli letošní úrodu. Spokojeně jsem se usmíval.
„Těšíš se domů?“ Zeptala se Míša.
Co na to říct ? „Ani nevím…“ Původně jsem domů ani nechtěl, ale cestou do
Prostějova se můžem zastavit ještě v jedné slepičárně… Už se těším. Domů
jsme přijeli k polednímu. Bydlím v jedný postarší bytovce asi z šedesátých let,
pochopitelně s rodiči. Doma nikdo. Jenom u sousedů kňučel ten jejich pitomej
pes. Odemknul jsem dveře, zase ten známý pach. Vůně domova se tomu říká,
najednou mi bylo smutno. Sednul jsem si do křesla v obýváku a koukal do
stropu.
„Neměl jsem sem chodit.“
„Blbost, třeba ještě někdo žije.“ Buď je tak blbá, nebo se mě snaží utěšit.
„Tys neviděla ty vesnice, kterejma sme projížděli?!“ Asi jsem to křiknul hodně
nahlas, uraženě se na mě podívala.
„Nikdo už nežije…, zkus si naladit rádio. Uvidíš!“ Nejraději bych tu zůstal.
„Vezmu nějaký fotky… a ňáký oblečení.“ Zvednul jsem se a začal rabovat
obývací stěnu, kde máme schovaný alba. Vzal jsem si několik fotek rodičů,
sourozence nemám. Máma měla dosti komplikovaný porod a tak další děti jí
nedoporučili.
„Jo a ještě nějaký oblečení.“ Vzal jsem svetr, co mi upletla babička, trenky a
trička. Pak ještě bundu, jsem na ní zvyklej, má spoustu kapes – nostalgie.
„Už radši vypadnem.“
„Jo, jak chceš. Nechceš si ještě něco vzít?“
„Já nevím, raději ne. Jó, moment, knížky, vezmu si nějaký knížky.“ Popadnul
jsem jednu plátěnou tašku a naházel do ní několik povedených kousků. Hlavně
Kinga a Forsytha.
„Tak a deme, nebo se…“ Zase jsem pečlivě zamknul, klíče strčil pod rohožku,
co kdyby náhodou… Ještě že se Míša nedívala, napsal jsem vzkaz na stolek
v obýváku, že jsem to přežil a kam míříme.
Po ulici se potulovalo několik psů. Ale nebylo potřeba nic proti nim podnikat.
„Cestou zpátky si najdeme nějaký dům, blízko té firmy.“
„Jó? To je fajn.“ Usmála se.
„Ale ještě se cestou někde zastavíme.“ Nedůvěřivě se na mě podívala. Ale
nezeptala se. Mířili jsme ke slepičárně, která je v nedaleký vesnici a když se
obrátí vítr, tak je cítit ten příšerný smrad.
45