Záchranář

Praha
Opatrně jsem se probíjel dálnicí. Jízda v prostředním pruhu ale probíhala
celkem v klidu, jenom ty havárky byly dost ošklivý. Není ale divu, když to ve
sto čtyřiceti napálíte do svodidel nebo do mostu, tak to není moc hezký pohled.
Ještě že po lidech nezůstala žádná těla. Převržené a očouzené vraky lemovaly
cestu do Prahy. Akorát jednou jsme se museli vracet, když dálnice byla
zablokovaná dvěma kamióny. Jeden z nich byla cisterna. Couvnul jsem asi půl
kilometru a vypálil na ní dávku ze samopalu. Nádherně chytla. Bohužel se
rozlítla na všechny strany a zatarasila cestu úplně…
„No nic, tak pojedem v protisměru.“ Zalezl jsem zase dovnitř, zařadil jedničku
a projel svodidly. Pak cesta byla celkem v klidu. Začínalo se stmívat.
„Přespíme tady a ráno vyrazíme do Prahy. Jo?“ Kývla, za celou dobu téměř
nepromluvila.
„V kolik chceš ráno vstávat?“ Pokouším se navázat další rozhovor. Jenom
pokrčila rameny.
„Jo, tak v osm. Vyspím se tady na sedačce, vlez si do zadu.“ Horní palanda je
sklopená a narvaná věcma. Chtělo by to, aby kabina byla alespoň dvakrát tak
velká. Noc byla hrozná, Míša asi dvě hodiny probrečela a zbytek noci bylo
slyšet tiché vzlyky. Nevěděl jsem co mám dělat, jestli ji mám nějak utěšovat, je
mi jasný, že se jí teďka chlapi pěkně hnusej. Tak jsem se raději na to vybod,
což jsem si druhý den zase vyčítal. Je to těžký, v těhle věcech se nevyznám.
Druhý den povídám:
„Chceš tam opravdu dneska zajet?“ Kývla.
„Hmm, nechceš si trochu odpočinout?“ Zakroutila hlavou.
„Můžem tam jet zítra.“
„Ne!“ Vykřikla.
„Dobrá, potřebuju ale od tebe pomoc.“ Nedůvěřivě se na mě podívala. „Cesta
bude nebezpečná, tak si musíš navlíknout tady tu kombinézu.“ Kývla. „A na ní
neprůstřelnou vestu.“ Možná, že v Praze přežilo víc lidí… Je tam metro a já
nevím co ještě.“ Zase kývla. „Tak a na záda si pověsíš samopal a vezmeš taky
nějaký zásobníky.“ Zase kývla. Kývá, ale nemluví. Němá tvář, najednou jsem
se chtěl hrozně smát. Míša se na mě podezřívavě podívala. „A…“ musel jsem
se otočit ke krabicím s náboji, jinak bych vyprsknul. „…a taky budeš od teďka
nosit pistoli a to pořád.“ Podal jsem ji čezetu. Byla to ČZ75 SP-01 Tactital.
Vzala ji do ruky.
„Je nabitá.“ Povídám. Opatrně si ji prohlížela.
„Tady máš pouzdro a opasek. Takhle se tam dává.“ Připnul jsem ji pouzdro,
utáhnul a dal instruktáž jak s ní zacházet.
„Nesmíš se bát někoho zastřelit, já vím je to těžké, ale…“
„Myslím, že s tím nebudu mít problém.“ Spadla mi čelist. „Ukaž mi ještě
samopal.“ No to jsem fakt nečekal, najednou takovej zájem o zbraně.
„Docela kope, ale když nestřílíš dávkami tak se to dá. Tímhle přepínáš na
jednotlivé rány a tady dávky. Chceš si to zkusit?“
76