Záchranář

„Neboj, za chvíli jsem tu.“ Právě jsme minuli jedno policejní auto a jestli
je teorie správná tak…
„Jo, jsou tady.“ Usměju se. Na sedačkách se nacházejí dvě policejní devítky,
beru i zásobníky a pepřový spreje. Jdu do vozu, cestou jednu natáhnu. Křiknu
na Míšu:
„Teď se nelekni!“ A ukážu jí pistoli, zacpává si uši.
Prásk, docela kope. Naproti ve výloze se udělala taková malá díra.
„Dobrý.“ Sedám zpátky do džípu.
„Chceš taky?“ Zavrtí hlavou. Vnucovat jí to nebudu.
x x x x x
Museli jsme to složitě objíždět, silnice byly plné nabouraných automobilů.
Nakonec, asi po dvou hodinách jsme ke špeditérům dorazili. V posledním
úseku jsem musel vytáhnout naviják a tři auta odtáhnout. Míša opět netečně
seděla v autě.
„Hele sámoška, půjdu na nákup.“ Křiknul jsem na Míšu, když jsem odtahoval
poslední auto. Míša ani neodpovídá. Pistole zastrčím za opasek a katanu
pověsím na záda. Vejdu do obchodu.
„Dobrý den.“ Poslouchám, jestli tu už nenakupuje nějaký čtyřnohý kolega. Nic.
Ticho. Chleba i rohlíky jsou tvrdý, některé zboží je vytahané z regálů. Tak
přeci jenom se sem někdo dostal…musím dávat pozor. Beru košík, musím vzít
nějaké těstoviny a rýži, taky bramborovou kaši. Kdyby tu měli nějaké dobré
konzervy…ve skladu byl poměrně omezený výběr. Opatrně projíždím mezi
regály. Začíná to tu pěkně smrdět, není ale divu, tři dny už nejde proud.
Venku někdo troubí!
„Co se děje?!“ Otáčím se ven. Asi deset psů, samí rabiáci, vběhli do obchodu.
Po prvním střelím, ale kulka se mu sklouzne po kožichu, couvám rychle
dozadu. Znova, tentokrát zakňučí, je jich ale mnoho. Narazím do regálu za
sebou, je otevřený a plný much… Znova střílim jeden výstřel za druhým, moc
se netrefuji. Zbraně se mi nikdy nelíbily.
Psi jsou blízko, pár jsem jich postřelil, nebo zabil. Vyskočím na regál, to už ale
psi vzdávají a rozprchnou se pryč ode mě. Jsou zblblí šíleným hlukem, který
„devítka“ nadělala v uzavřené místnosti. Bolí mě v uších, přesto ještě jednoho
zasáhnu. Leží jich tu pět a jeden se zmítá. Dojdu k němu, že ho dodělám. Cvak.
Došly náboje, dneska se člověk nemůže na nic spolehnout. Sundavám katanu a
milého čtvernožce připíchnu k podlaze.
„Sakra!“ Na zemi je dlažba, abych nezlomil ostří. Vytáhnu meč a kontroluju
špičku, dobrý. Katana je dneska jedna z mála věcí, co je udělána poctivě.
Zahlédnu dalšího lumpa, běžel někam do skladu. Nakonec se vydám za ním.
Dojdu ke dveřím.
„Moment.“ Raději je přibouchnu.
„Ty mi neutečeš.“ Jdu se ukázat Míše, aby věděla, že jsem v pohodě. Vyšel
jsem ven, po psech ani vidu ani slechu. Dojdu k autu a povídám:
„Dík, kdybys nezatroubila, tak by mě dostali.“ Usmála se. Začíná se to lepšit.
35