Záchranář

64
„Raději Springfilda, ať z něj něco zůstane…“ Nechápavě se na mě otočí, pak
ji to cvakne.
„Nechceš, doufám, ho pak jíst?!“
„No, proč ne. Nějakýho pěknýho…nic na tom není. Vnucovat ti ho nebudu.“
„Tak si to pak budeš dělat sám! Ode mně pak nedostaneš ani pusu!“
„To bys nevydržela.“ Vím moc dobře, že to potřebuje minimálně dvakrát
denně.
„Myslíš? Vidíš támhle ten sexshop naproti? Jo? Tam bych si myslím vybrala.
Tak sklapni! Jasný?“
„Neříkej, že by ti stačila nějaká gumová náhrada.“ Pokouším se ji přesvědčit.
„Na nich jsem vyrůstala, ty vole! A říkám ti naposled, jestli sníš psa, tak si
nevrzneš!“ Tím bylo odbyto, na to už se nedá nic říct, budem muset střelit
nějaký prasátko. Dojedli jsme večeři a já zavelel domů.
„Zítra se sem ještě vrátíme a pak půjdem nakupovat, jak budeš chtít ty.“
Pokouším se snížit to napětí, které mezi námi zase je.
„To bude fajn, tady to taky nebylo špatný.“ Nic na to neříkám, nechci ji kazit
radost z kuše. U ženských je to obvykle tak, že když se něco líbí vám, tak se to
zase nelíbí ženský.
Jedeme domů jako obvykle se psím doprovodem. Před barákem nabiju
Springfilda vylezu poklopem ven a sejmu dva pejsky. Springfild krásně nese a
tolik nekope. Psi utekli pryč. Jeden střelenej se trochu škube, ale až vlezem do
baráku, tak s tím jeho kamarádi určitě něco udělaj. Možná, že mu daj umělé
dýchání. Nebo tak něco….
Zase spolu spíme. Noc byla…děsná. Na úvod mi řekla, že mi nedaruje to, jak
jsem se před ní zamknul. No a pak mi nedala pokoj až do dvou do rána. V šest
už byla vzhůru a vše začalo znova. Asi před ní zabiju a sním psa…nebo
navštívíme sexshop. Takovej gumovej pomocník… docela by mi helfnul.
x x x x x
Druhý den jsme vyjeli do obchodu až v jedenáct, málem mě ale zase zatáhla do
postele. Když už nic jiného, tak mi alespoň vymáčkla veliký jebák, co jsem měl
na zádech. Bylo to příšerný…
„Co to tam… Ty tam máš jebák a jako hovado!“ Vykřikla, když to uviděla.
„No a co! Nech mě!“
„Proč si ho nevymáčkneš?“ Smála se.
„Protože tam nedosáhnu a bolí to! Proč asi?!“
„Tak já ti ho vymáčknu.“ Nabídla se.
„No to určitě, nech mě!“
„Dělej, votoč se!“
„Nic, dej pokoj, ti říkám!“
„Dělej!“ Nalehla na mne, její váha… té prostě nejde odolat.
„Nebudeš mi nic mačkat!“ Bránil jsem se.
„Ten je vobrovskej! Seš prase!“
„Ty seš prase, nech mě!“ Kroutil jsem se, ale nechtěla mě pustit.