Záchranář

74
„Neboj, už je to v pořádku, už je to dobrý. Musíš bejt statečná, potřebuju tě.“
Koukla se na mě, tak ubrečený oči jsem ještě neviděl. Musela to být hrůza,
nikdo moc nechápe, co ta ženská si při znásilnění prožije.
„Skončím to s ním.“ Kývla a dala se zase do pláče. Došel jsem k pokérovanci,
ukončit tuhle hrůzu. Namířil jsem mu Kevina na hlavu. Instinktivně se začal
belhat ode mne.
„Tak mluv!“ A pistolí jsem sjel kousek níž.
„Né.“
„Dělej, nebo tě hodím támhle do toho ohně. Už pomalu dohořívá, bude tam ale
hodně žhavýho! Co jste dělali v tom krytu? Ale ptám se tě naposled!“
„Kradli.“ Odpověděl.
„Cože? To si děláš srandu? To ti mám jako sežrat? Jak jste se tam mohli
dostat?“
„Větrací šachtou. Pavel tam byl u strážáků, prej tam je hodně mědi. To on nás
tam zavedl.“
„Kterej Pavel?“ Ukázal na tlusťocha.
„Aha a co bylo dál? Nebo ti mám pomoct!“
„Né.“ Zase něco zaskuhral.
„Kurva nerozumím ti, mluv nahlas!“
„Vlezli jsme dovnitř a nouzovým schodištěm se dostali až do krytu.“ Odmlčel
se, ale pak pokračoval: „Byli jsme tam asi den a půl, je to tam obrovský…“
Zase to chrčení. „No a když… jsme to potom vytahali nahoru, tak už… nikdo
nežil. Nevíte co se stalo?“
„Co já vím, parchante, po tom ti je hovno. Přežil to ještě někdo? Viděli jste
někoho?“
„Ne. Šéf přikázal na vjezdech na dálnici přistavět kamióny, aby ten co se bude
na dálnici dostat jel přes nás. Nezabíjejte mě.“
„Jel tudy už někdo?“
„Nejel.“
„Proč jste nás přepadli? Třeba jsme poslední lidé na zemi.“
„Měli jsme chuť na ženskou… a pak jste přijeli vy…“
„Zmrde jeden.“ Namířil jsem na něj Kevina a dvakrát ho střelil do hlavy. Pak
jsem se sesypal já. Spadnul jsem kousek od něj a zvracel. Bylo mi…příšerně.
Zabít na poprvé čtyři lidi…to je děs. Vím, že to byli parchanti, ale ta jeho
poslední slova… „Nezabíjejte mě.“ Asi mi budou znít dlouho v uších. Doplazil
jsem se k Míše a oba jsme brečeli. Jak lidi můžou takhle zdivočet? Místo aby
byli rádi, že po dlouhý době někoho vidí… Zrovna musí přežít takový svině,
jestli jich se tu potlouká víc… Musíme si dávat moc velký pozor. S tím
Kevinem to byla klika. Spíš náhoda, že ho neobjevili. Je tak lehký, musím
sehnat ještě jednoho a dát ho Míše. Určitě po této zkušenosti nebude proti.
Myslím, že setkání s dalšími lidmi bude ode dneška vypadat úplně jinak. Asi to
bude připomínat pravěk, kdy se dvě tlupy setkaly, tak nejdříve zkoumaly
úmysly jeden druhého, než přistoupily třeba k obchodování. Po dvou hodinách
jsem se dal konečně dohromady.
„Pudu se podívat, co maj v těch karavanech.“