Záchranář

moc místa, spodek je na tom o poznání lépe, ale vyspat se tu dá. Líbí se mi,
jak je scánia vyrobená, je vidět že Švédi dělaj vše poctivě od podvozků až po
slícování přístrojové desky. Spací část je celá měkce vypolstrovaná, všude
samá kapsa. Dneska jsem objevil další dvě nové velké schránky. Dal jsem si do
nich obě pistole a nějaký náboje. Ráno se vydáváme na náměstí. Je tu obchod
s potravinami, naštěstí v něm nebyli psi ani potkani, berem nějaké výběrové
konzervy, šunku apod. Do vozejku naložím ještě oblíbené sušenky a hlavně
suchary. Někde budem muset sehnat pytle s moukou a upéct chleba.
V jednom luxusním obchodě se suvenýrama jsem sbalil desetilitrový soudek
dvanáctiletý whisky. Prima věc za 1000 EUR. Mají tady samý nóbl věci jako
křesla z parohů, vyřezávaný skříně z jednoho kusu dřeva, nebo nádherný lustry.
To jsou ale věci, které já dneska jaksi neocením. V dalším krámě, kde měli
hadry pro myslivce, jsem objevil perfektní zimní kalhoty, super teplý rolák se
skandinávským vzorem a velký kabát s hodně kapsama. Všechno jsem to
pobral ve dvojím vyhotovení. Míša si vzala takovou krásnou flanelovou košili,
namístě se převlíkla a navrch si vzala taky takový svetr jako já, ale o číslo větší.
V tom kšeftě se mi moc líbilo. Všechno tu bylo takový domácí a poctivý.
Dál byl na náměstí supermarket, ale tam jsme ani nešli, dveře byly pootevřené
tak nemělo cenu riskovat. Vchod dovnitř jsem zavřel a zabarikádoval popelnicí.
Míša se mě ptala, proč to dělám, tak jsem jí odpověděl, že psi, kteří se tam
chytili alespoň nebudou v zimě decimovat stav divoké zvěře. Řekl jsem jí, že
stačí, aby pes honil srnu třeba tři minuty a ona pak umře na zápal plic.
Pochopila to. Před polednem jsme vyrazili dál na Scharding dojeli jsme na
nějakou dálnici a obchvatem Scharding objeli. Po pár kilometrech jsem ale
z dálnice musel sjet, protože koncentrace automobilů byla nesnesitelná a nárazy
čím dál tím horší. Asi se povolila někde traverza. Budu se muset na to večer
podívat.
Sjíždíme z dálnice, cesta asi bude trvat déle. Ale jeden nebo spíše dva dny
navíc mě nezabijou. Zase překračujem hranice, rozhodl jsem se, že pojedu přes
Německo, protože tu nejsou horské průsmyky jako v Rakousku, tunely budou
ucpané a přes průsmyk bych se nemusel procpat. Tady, když to bude hodně aut,
tak sjedu ze silnice a pojedu po poli. To bych v Alpách nemohl.
Přes cestu bylo taky i několik stromů, ale ty radlice s přehledem odstraňuje.
Člověk musí být opatrnější než u odklízení automobilů, ale stromů zase není
tolik. Chtělo by to spolujezdce, který by se vyznal v mapě a navigoval mě.
Míša není bohužel ve stavu, kdy by mě mohla navigovat a ani se v mapě
nevyzná. Vylezla zezadu a sedí na jedné ze sedaček, vrstvu věcí jsem zase ráno
přemístil na horní palandu. Mlčíme, mám puštěný cédéčko, střídavě zesiluju a
koukám do mapy. Stěrače jedou na plný výkon.
„Ještě by mohly do toho přijít kroupy…“ Povídám a co čert nechtěl, asi za
dvacet minut jsou tady. Zastavuji pod korunou nějakých stromů a čekám až to
přejde. Nechci, aby mi to rozflákalo vzadu plachtu. Fouká vítr a příroda řádí
jako pominutá. Provazy deště a krup bubnují do silnice, kousek před námi spadl
strom. Míša se vyděšeně krčí na posteli, všude kolem ní jsou rozházený knížky.
Snaží se utéct do jiného světa…
82