Záchranář

178
několik dalších přístavků. Žádná jiná cesta tu není. Znova dělám kolo
kolem baráku, nic.
Jsme v hajzlu!
Jedu ke vchodu. Zastavuji a sesedáme. Podíváme se s Míšou na sebe. Ničím mě
neobviňuje, kdyby alespoň na mě řvala, jaký jsem debil. Nic, jenom ty smutný
oči…
Jdem ke vchodu, tvoří jej samozašupovací dveře na fotobuňku. Normálka.
Samozřejmě dveře nefungují. Pokouším se je vypáčit nožem, prý stačí kousek
s nima pohnout a ony už se samy roztáhnou.
Neroztáhly se.
Je slyšet hluk motorů za námi.
„Svině! Otevř se! Kurvo jedna!“ Nadávám. Míša pozoruje tiše příjezd k areálu.
V ruce kalašnikov a granáty. Motorku jsme dali stranou.
„Když nepůjdeš po dobrým, tak…“ Vytahuju revolver a namířim na sklo.
Prásk, prásk, prásk, prásk. Čtyři rány do toho udělaly sotva znatelný ťupky.
„Ty vole…to snad né!?“ Co to je kurva za dveře…? Kouknu na zlatou cedulky
(vypadá jako opravdové zlato) je na ní napsáno:
G E N T E CH
Míša se otočí a taky nevěřícně kroutí hlavou. Na cestu k parkovišti vyjely první
dva náklaďáky. Propad jsem panice.
„Kurvááááá!!! Co budem dělat.“ Míša se kryje za zíďkou, dalekohled v ruce.
Auta se obezřetně rozestupují. Po chvíli zastavila. Vyskákalo z nich asi dvě
stovky chlapů. Další náklaďáky je vidět na příjezdu.
„Ty volééé!“ Ječím jako pominutý. Míša mě napomíná:
„Noční démone, přestaň skuhrat a vezmi si levé křídlo.“ Křičím na ní:
„Jsme v hajzlu, to si nepochopila?“
„Drž hubu a raději zkus něco udělat s těma dveřma, za chvíli už nebudeš mít
příležitost! Zkus třeba támhle tu klávesnici!“ Ukazuje na skříňku vedle cedulky
s logem společnosti. Ozývá se první dávka. Někdo už si patrně všimnul mého
zmateného pobíhání. Naštěstí to bylo z blbého úhlu, střely se neškodně svezly
po mramoru. Divné na tom akorát je, že na „mramoru“ nezanechaly ani
škrábanec… Krčím se pod klávesnicí. Displej kupodivu funguje. Je na ní pole
s čísly a pole s písmeny. Není to ale normální abeceda. Jsou to nějaké znaky.
Na boku jsou dva čudly, jeden červený a druhý zelený. Mačkám nelogicky ten
červený. Dveře se otevřely.
„Ty vole!“ Míša se otočila, poslala dávku z kalašnikova do blížící se rojnice a
skočila dovnitř za mnou.
„Ještě granáty! Ty jim tam nenechám!“ Než jsem ji stačil zadržet, byla v trapu.
Dveře se začaly zase zavírat.
„Dělej! Dveře!“ Křičím. Míša popadla tašku s granátama a proklouzla dveřmi
nazpátek. Ještě než se dveře zavřely, vyklonil jsem se a revolverem rozstřelil
klávesnici. Konečně. Klávesnice se rozprskla na kusy. Bohužel jsem revolver
držel jednou rukou. Šílená bolest mě kopla do zápěstí. Svalil jsem se na zem.
Mám ho asi zlomený. Kroutím se na zemi. Přistupuje ke mně Míša.
„Co je, dostals jí? Kam?“