Záchranář

140
Za celou dobu nikdo z nás nevydal ani hlásku. Byl slabší, moje ruka se
pomalu přibližovala k jeho hrudníku. Byl jsem stále blíž, dobře jsem viděl
bělmo v jeho očích. Bylo mu asi dvacet, dvaadvacet, víc ne. Nůž už se dotýkal
jeho upocené vesty. Druhou rukou jsem mu tisknul svým stehnem, nehtama mi
alespoň drásal kombinézu, nebo se o to snažil.
Nůž už se dotýkal jeho kůže a ta se pod náporem pružně prohýbala. Pak už
nebylo kam, objevila se první kapka krve. Mladík to uviděl, najednou ho
popadla panika, pokoušel se mi vykroutit, mlel sebou strašným způsobem. Nůž
byl ale ostrý, v Bavorsku jsem s ním rozkuchal popelnici a byl bez jediného
škrábnutí a pořád dobře nabroušen.
Jak sebou mlel, tak se mu akorát rána víc zvětšila do šířky. Odpor v jeho rukou
zesílil, změnil jsem nepatrně těžiště, ale i to stačilo abych obnovil tlak na nůž.
Oba jsme příšerně smrděli, já asi víc.
Nůž prostupoval, plynule projížděl tělem, sklouzl se mezi žebry. Černoch začal
něco mumlat, nerozuměl jsem mu. Pak byl v jeho hlase cítit strach z toho co
příjde a prosby. Zastavil jsem tlak a pohlédl tomu klukovi do tváře. Viděl jsem
v jeho očích prosbu, hlavou mi proběhl film, co by se stalo, kdyby tahle zvěř
dostala Míšu. Jejich mlsné huby lačně civící na nahou Míšu ve člunu do mě
vlily novou sílu. Usmál jsem se na něj, on si zřejmě uvědomil změnu v mém
chování a taky se pokusil o úsměv, byla v něm naděje... Pak jsem se zhoupnul
na noži a všech pětadvacet centimetrů hladce zajelo mladíkovy do hrudníku.
Překvapený, možná troch ukřivděný výraz ve tváři mu zůstal i když jsem z něj
vstával. Udělal jsem dva nebo tři kroky a svalil se vedle něho. Zvracel jsem.
Pak jsem zůstal ležet v chladné trávě asi deset minut. Z povzdálí byl slyšet
hukot hořícího města.
„Kurvy! Kurvy jedny!“ Vstal jsem potácel jsem se k medvědovi, zbývalo
udělat jen jedno. Došel jsem k jeho tělu. Bylo hrozně veliké, vypadal jak
velryba vytažená na břeh. Odepnul jsem mu z boku mačetu a začal hloubit díru.
Byl jsem vysílen tak to šlo pomalu. Asi po čtvrt hodině jsem byl hotov, jáma
byla asi tři čtvrtě metru hluboká a dvacet centimetrů široká. Vstal jsem. Došel
jsem k tlusťochovi, překulil jsem ho na břicho. Rozpřáhnul jsem se a seknul.
Na podruhý jsem mu useknul hlavu. Zbývalo to nejhnusnější: Nabodnout
useknutou hlavu na ten jejich zpropadený totem a vztyčit ho. Dávil jsem u toho,
už nebylo co zvracet, ale pořád ze mě něco šlo. Nakonec se mi ho podařilo
postavit. Udusal jsem kolem hlínu. Rozhlédl jsem se po okolí termovizí i
nočním viděním, nikde nikdo. Střelbu asi nikdo neviděl, nebo jí nepřikládal
žádný význam. Byl čas se vrátit domů.
Domů jsem se dostal asi ve tři ráno. Míša s Eleonorou byly pochopitelně
vzhůru. Obě dvě, hovna nehovna se mi vrhly kolem krku. Míša brečela, všichni
jsme brečeli. Tak rád jsem byl, že je zase vidím, že se to nedá ani popsat. Umyl
jsem se. Obě se vyptávaly, kde jsem byl tak dlouho. Stručně jsem jim
vypověděl co se stalo. O mladíkovi a co jsem provedl s medvědem jsem
pomlčel. Nemusí všechno vědět.