Záchranář

111
Celý den jsme to stěhovali, akorát jsme měli přestávku na jídlo. Knihy
jsme uložili do pracovny, na jejich roztřídění bude čas později. Všechno
oblečení Míša uklidila do skladu a některé věci, které budem nosit v nejbližší
době, dala do pokoje, který se stal naší ložnicí. Potraviny, které máme ještě
z Prostějova a z Bavorska jsme uklidili do příručního skladu za kuchyní. Ten
jsme při první prohlídce úplně přehlédli. Je veliký a je s podivem, že žádné věci
se v něm nezkazily. Asi dobré klima. Vůbec celý dům působí, jako by v něm
někdo ještě nedávno žil. Posekaný trávník, když jsme přišli tak, jako by bylo
vyvětráno i když všude byla zavřená okna. Je sice fakt, že trávník nebyl úplně
vyholený, ale tak týden, maximálně dva nebyl sekaný. Když jsem se o tom
zmínil Míše, tak jenom mávla rukou s tím, že za vším vidím spiknutí a duchy.
Odsekl jsem, že to říká ta pravá a pak jsme šli každý po svém. Věci ze scánie
jsme složili až druhý den odpoledne. Všude panoval hrozný nepořádek a chaos.
Míša je hrozná bordelářka a vůbec nemá žádný systém ve třídění věcí. Je
schopna dát okurky mezi knížky a odůvoďňuje to tím, že při čtení ráda jí
okurky…
„Proto tam nemusíš hnedka nosit všech dvacet sklenic! Okurky patří do špajzu
za kuchyní! Jestli jíš ráda okurky při čtení, tak si tam vem jednu sklenici!“
„No jó, aby ses nepoto…“ A ještě je drzá. Zase nejhorší a nejtěžší byly zbraně,
ani bych nevěřil, co jsme nasyslili věcí při cestě Evropou. Miny a granáty jsem
odnesl do garáže, není potřeba moc riskovat. Miny mám v úmyslu rozmístit na
kraj křovisek, abychom byli včas varováni při případným nebezpečí. Bedny
s nábojema do samopalů a náboje do brokovnic jsem rozdělil rovným dílem
mezi garáž a jedním ze skladů v domě. Je dobré mít něco při ruce… Kulomet
jsme umístili na okraj útesu, zítra začnou střelby. Zajímalo by mě, kam až
dostřelí. Zatím jsme ho přikryli plachtou, aby na něj nepadala rosa. Bude
zajímavé ho vyčistit, když vůbec netuším, jak se rozebírá. Míša si zatím dělala
pořádek v kuchyni a nosila věci do ložnice.
„Pudeme se vykoupat?“ Povídám druhý den večer, když už bylo všechno
uklizený.
„Ale půjdem už dolů nahatý.“
„No jó.“ Ta má praštěný nápady. Kroutím hlavou. „Ale vem si s sebou
brokovnici, já si vemu samopal. Člověk nikdy neví.“
Vyrazili jsme, musel být na nás zajímavý pohled, dva naháči, opatrně
sestupující z útesu dolů na pláž, obtěžkáni zbraněmi…
„Až se vrátíme, tak jsem ti tam nachystala večeři.“ Povídá Míša při sestupu.
„Jó, tak to si nechám líbit.“ Doufám, že to nemyslí jako úplatek na večer.
Došli jsme na pláž, byla dlouhá asi sto metrů. Krásný světle žlutý jemný písek.
A na hranici přílivu jemné kamínky V jednom z rohů byla taková malá jeskyně
jako stvořená pro jisté účely… Míša s sebou táhla i deku, začíná být docela
praktická, já bych sebou švihnul i na písek. Tak jsem byl po dnešku utahaný.
Kousek od pláže se nacházela taková žulová lavice, obrostlá různými řasami a
škeblemi. Docela jsem se při potápění vyřádil, voda byla nádherně teplá a
průzračná. Míša mi taky dala pokoj, tak jsme se jenom váleli na pláži a užívali