Záchranář

23
Ne, tam já nechci, musíme pryč odsud! Ty to nechápeš, každá minuta nám
může být osudná. Musíme pryč k tomu stanovišti!“
„Neboj, zaparkuju v garáži, hned jsem zpátky, stejně to máme po cestě. Zdrží
nás to jenom minutku.“
„Už si mě jednou málem zabil, tak proč to zkoušíš znovu?!“
„Do prdele pes!!!“ Vykřikl jsem.
„Vole, tys přejel psa!!!“
„Vběhnul mi tam. Co jsem mohl dělat?“
„Jezdíš jako prase!“
„Tak si to pojď zkusit. No? Už jsme tady, zůstaň v autě, já otevřu bránu.“
Nečekal jsem na její protesty, vyběhnul jsem z auta a sprintoval ke vchodu, ten
jsem oběhl a otevřel bránu zevnitř. Zase sprint do auta a jedeme, zastavuji až
v garáži, naštěstí jedna zůstala otevřená.
„Neboj, za chvíli jsem zpátky.“ Chtěla sice něco namítnout, ale to už jsem
zase zabouchnul dveře.
Tak a teďka z garáže ven, po schodech nahoru a doleva. Je to nějaký divný,
čekal jsem, že uvidím vykrámovaný věci, ale takhle to vypadá…, že si nikdo
nic nebral. Co to je za blbost? Dozimetry jsou u šéfa ve skladu, je dobrý, že
nemusím ven z budovy. Klíče má šéf v psacím stole. Měl jsem si vzít nějaký
pajcr, taky doufám, že je neodvezli. Já bych ale vzal dozimetry jako vůbec
první věc… Něco mi však říká, že tam budou.
Tak a jsem tady, celý udýchaný zastavuji před šéfovou kanceláří, málem
bych zaklepal – zvyk. Vezmu za kliku a zamčeno, do hajzlu, proč dneska nic
nevychází! Tohle vykopnout nepůjde, musím zpátky do prvního patra, tam
visej hasičský sekery.
Sekera byla na svém místě, nakouknul jsem cestou do jídelny, kromě much a
poházeného oblečení tam nebylo nic. Moment! Zase to oblečení, vracím se
zpátky do jídelny. Klasický obrázek: kompletní oblečení, včetně slipů,
ponožek, řetízků a hodinek. Támhle to jsou hadry Jouzy, to je náš údržbář, ten
by se těch svých zamaštěných montérek nikdy nevzdal. Nahlídnu taky přes
výdejní pult, jasně bílé pláště a trička… To už jsem věděl, že dozimetry ve
skladu budou. Ani jsem neběžel, došel jsem k šéfovým dveřím a mechanicky se
pustil do otevírání. Věděl jsem totiž, že je všechno v hajzlu a Míša měla
pravdu.
Dveře byly zabezpečovací, ale kampak na nás… Za chvíli jsem byl uvnitř,
šuplík šel otevřít lehce, trocha citu. Klíče jsem našel na svém místě. Otevřel
jsem dveře.
„Á, tady jste, tak se ukaž.“ Vyndal jsem dozimetr z krabice a pustil ho. Musel
jsem si sednout. Přístroj ukazoval běžné hodnoty, přiznám se, že jsem to čekal,
ale stejně jsem byl překvapený.
„Třeba blbě ukazuje, zkusím jinej.“ Zkusil jsem ještě další dva a pak ještě
jeden, všechny ukazovaly stejné hodnoty. Překontroloval jsem jejich funkce,
ale vše se zdálo v pořádku. Vzal jsem si dva, zapnul je a vyrazil jsem s nima
ven z budovy. Na chodbě ukazovaly úplně stejné hodnoty a když jsem
vyběhnul ven, tak to bylo to samý. Zase jsem si musel sednout.