Záchranář

182
podrobnost, každé zrníčko štuku na stropě. Zrak se mi hodně zlepšil…to je
dobré, aspoň něco. Po bolesti ani památky. Pomalu jsem vstal i zápěstí už
nebolelo.
Zkusil jsem s ním zahýbat. Dobrý. Míša se na mě usmívala, už mi její úsměv
nepřipadal tak hrozný, taky jsem se na ni usmál. Trochu se lekla, ale nic
neřekla. Prohlížela si mě. Řekl bych, že se zájmem.
„Jak se cítíš?“ Zeptala se.
„No, docela dobrý.“
„Musela jsem ti to píchnout, nebyla jiná šance.“ Omlouvala se.
„Já vím. Půjdem to dolů vyřídit?“
„Ještě chvilku počkej, ještě neprorazili. A nejsou tu všichni…“ Natáhla ucho
směrem k chodbě. „Dveře ještě chvilku vydrží. Pak by se měla spustit mříž, ta
by je měla taky chvilku zdržet…“
“Jo.“ Odpověděl jsem. Asi dobře slyší. Asi po deseti minutách zjišťuji že i u
mne se výrazně zlepšily některé vjemy. Například cítím v nohách, jak ti dole
dupou a běhaj sem a tam. Jsou jich už stovky. Taky cítím, jak dva lidé slaňují
za střechy po laně dolů.
Když se podívám skrz zeď, tak vidím obrysy předmětů co jsou za ní. Sice
nejasně, ale vidím… Cítím, jak moje síly jsou čím dál tím větší a větší a
nejenom fyzické fondy se zvětšily, i po psychické stránce jsem na tom lépe.
Najednou nemůžu pochopit, jak jsem se mohl při zabíjení těch lumpů dvakrát
pokadit. Je to stejně nesmyslné jako dřív, že bych si dělal výčitky že při
luxování zahynou tisíce roztočů… Míša zkouší salta dopředu a dozadu. Udělá
skok v zad a ve vzduchu se při tom udělá sedm salt, zpátky to samé.
„Pojď si to také zkusit.“ Vyzývá mě. Váhám, ale pak jdu. Zkouším nejdřív
jedno salto dopředu, jde to krásně. Pak dvě salta dopředu, je to jako bych plaval
ve vodě, nebo ještě lépe jako kdybych byl ve stavu beztíže. Zkouším dozadu,
úplně bez problému. Vyjdu ven na chodbu, strop má sedm metrů výšku, vím to
přesně, nevím jak, ale vím že je 702 centimetrů vysoký. Zkouším vyskočit.
Vyskočím v pohodě do pěti metrů. Míša vyskočí, až se rukou dotkne stropu.
Super! Pak se znova odráží a vyskakuje. Hlavou naráží do stropu, je betonový.
Jasně cítím přes podrážky Martenek vibrace. Strop dostal docela zabrat.
„Cítils, jak se prohnuly ty armatury ve stropě?“ Ptá se nadšeně Míša.
„Jak víš, že tam jsou armatury?“
„Vidím je.“ Šokuje mě Míša. „Každou zvlášť!“
„Fákt?“ Jsem ohromen.
„No jasně, taky je uvidíš. Nezapomeň, že já jsem si píchla injekci minimálně o
hodinu dřív.“ Povídá Míša. Jsem unešen, jak úžasná technika se tu vyvíjela.
Zeptal jsem se:
„Jak si věděla, že si ji můžeš píchnout?“
„Jednoduše, přečetla jsem si poznámky. Tahle kancelář.“ Ukáže do místnosti,
kde mi píchla injekci. „Ta patřila řediteli. Vedl si velice jasné a stručné zápisky.
V těch patrech pod náma jsou…zmetky a různé vývojové prototypy. Výsledný
produkt. Ta modrá tekutina byla akorát v jeho kanclu, pochopila jsem to, když
jsem četla v jeho notesu. Budeme mít úžasný schopnosti… Tohle je začátek.“