Záchranář

pomalu blíží, ale nikdo se neodvažuje zaútočit, možná zítra… Míša pořád
křečovitě objímá hromosvod a vytřeštěně zírá na psy dole. Dobrman začíná
bojovně štěkat, ostatní se přidávají. Jde na to chytře, nejspíš si uvědomil svůj
handicap a tak pozornost přenesl jinam.
Na nás.
Míša se pořád křečovitě drží hromosvodu, neslezla ani o píď.
„Proč si se nezpustila dolů? Já tady zase nasazuju kejhák a ty seš ještě
nahoře! Měla si bejt dávno dole!“
„Tam jsou psi…“ Zase brečí.
Tak hele, nemáme moc času. V kuchyni budou mít za chvíli dojedýno a my
musíme dolů. K autu je to jenom kousek, půjdeš první a já se spustím hned za
tebou. Tak dělej!“ Pláč. To už je i na mne moc.
„Tak si tu zůstaň!“ Pomalu ručkuju k hromosvodu, brečí do rukávu, hlavu
odvrácenou pryč. Naposled se jí ptám:
„Jdeš nebo ne?“ Nic. „Tak s bohem!“ Obejdu ji, přehmátnu a opatrně se
spouštím dolů. Nad sebou slyším srdceryvný pláč. Máš cos chtěla! Nedá se nic
dělat. Psi se pomalu přibližují k tyči. Seskočím, jednoho se pokouším kopnout,
ale uskakuje.
Dobrman štěká, ale drží se v povzdálí. Je jich asi osm, naštěstí jenom střední
třída, žádný bojový bestie. Přesto se jednomu jezevčíkovi podaří zakousnout do
nohavice. Seknu po něm mečem a zároveň se ho snažím setřást. Blbej nápad,
rána se mi naštěstí smekne po podrážce. Další pes, knírač, toho využije a
kousne mě do lýtka, zuby šly tentokrát skrz. Na nohou mám jen jednu vrstvu,
hnedka se ale pouští. Seknu po jednom zvlášť dotěrném ohařovi, zásah. To
ostatní trochu zdrží. Ohař má ošklivé zranění na hlavě, ale na jeho místo
nastupuje dobrman, který právě využívá nastalé situace a zakusuje se mi do
ruky s mečem. Látku sice neprokousl, ale pěkně to bolí navíc u toho vrčí a
cloumá mi rukou. Má dobrých padesát kilo. Hajzl, nakopnu dalšího psa, který
po mně vystartoval, dostal bodlo, přímo do krku. Přehazuju si meč z jedné ruky
do druhé a velkou ránou dobrmana seknu do krku, bohužel, rána se smekla po
jeho tlustém náramku. Druhá taky. Do třetice jsem ho probodnul přímo do
žeber, pes mi vytrhne meč a svíjí se na zemi. Na ostatní psy už stačí zadupat,
utečou kousek stranou, ne moc, ale stačí to, abych se dostal bezpečně do auta.
Konečně jsem v bezpečí. Míša pořád stojí na parapetu a oddává se svojí
oblíbené činnosti – brečení. Kašlu na tebe, krávo. Nastartuju džíp a jedu se
podívat na dobrmana, psi mě ale nevnímají. Půlka jich hoduje na ohařovi a
druhá se rve o dobrmana. Navíc přiběhli i strávníci z kuchyně. Jsou mezi nimi i
ta přežraná telata, co před chvílí ležela na chodbě před kuchyní. Asi jim
vytrávilo.
Snažím se troubit, ale každý se chce co nejvíc nasytit. Chci svojí katanu.
Nezbývá mi, než na zbytky dobrmana najet, opatrně abych nezlomil meč, taky
bych nechtěl píchnout… Nakonec musím pořádně zatroubit, aby psi pochopili,
že část jejich tragicky zesnulého kolegy je moje.
Konečně se mi podaří meč vytáhnout z těla, byl nešikovně zašprajcovaný
mezi žebry.
29